Divná bytosti, ach, Ženo, Ženo,
Undino či Meluzino,
fantome, jenž v šatu šerech
v nejtesknějších navečerech
zpíváš záhadu Své Duše –
hudbou divné melodie
svoláváš kol sebe zticha
vánky tajné harmonie,
tak že duše stěží dýchá –
Velká bolesti, ach, Ženo, Ženo,
srdce mé Ti předurčeno:
Sotva ses ho lehce dotkla
proutkem z tajemné Své Říše,
sotva zašustila tiše,
v šerých stínech, plných kouzla,
jako hudba z jiných krajů
vlnivá Tvá toileta:
Otevřelo se – a Tys tam,
krutá vílo, Ženo, Ženo,
Undino či Meluzino,
tajemná Ty Duše Světa
přeludně a hbitě vklouzla!
Tams, ó Kněžko Věčných Tajů
z Neznámé, Vzdálené Vlasti,
roztáhla Své němé ruce,
jako v nevýslovné muce,
jako v nevýslovné slasti –
tam jsi spustila Své vlasy,
symbol tajemství Své Krásy!
Pod jich tíhou srdce hyne,
pod jich vůní z Říše Jiné!
Hudbě Tvojí nerozumím:
Je tak mocná, smutná, šerá,
plna vánků šumotání,
kolébání, umírání –
nejdivnější atmosféra
kolem Mystického Božstva,
jako povětrné kouzlo
podzimního podvečera.
Hudbě Tvojí nerozumím,
otrok pouze Její moci –
ale Její doznívání,
jako vánek v tichu noci,
promlouvá, co zaklínání,
v mojí duši hlasem Věčna:
Já jsem Krása Nekonečna...
Smutkem tajemného gesta
znamenána moje cesta –
pouť ke Mně je nekonečná...
Putuj za Mnou v Říši Věčna!