Divná bytosti – ach ženo, ženo,
Undino či Meluzino,
fantome, jenž v šatu šerech
v nejtesknějších navečerech
zpíváš záhadu Své Duše –
hudbou divné melodie
svoláváš kol sebe zticha
vánky tajné harmonie,
tak že duše stěží dýchá –
Velká bolesti – ach ženo, ženo,
srdce mé Ti předurčeno:
Sotva se’s ho slabě dotkla
proutkem z tajemné své říše –
sotva zašustila tiše,
v šerých stínech, plných kouzla,
vlnivá Tvá toilleta,
jako hudba z jiných krajů:
Otevřelo se – a Tys tam,
krutá vílo – ženo, ženo,
Undino či Meluzino,
tajemná Ty Duše Světa
přeludně a hbitě vklouzla!
Tam’s, ó Kněžko věčných tajů,
z neznámé, vzdálené Vlasti,
roztáhla Své němé ruce,
jako v nevýslovné muce,
jako v nevýslovné slasti –
tam jsi spustila Své vlasy,
symbol tajemství Své Krásy!
Pod jich tíhou srdce hyne,
pod jich vůní z říše jiné!
Hudbě Tvojí nerozumím:
Je tak mocná, smutná, šerá,
plna vánků šumotání,
kolébání, umírání –
nejdivnější atmosféra
kolem mystického Božstva –
jako povětrné kouzlo
podzimního navečera.
Hudbě Tvojí nerozumím,
otrok její divné moci –
ale její doznívání,
jako vánek v tichu noci,
promlouvá jak zaklínání
v moji duši hlasem Věčna:
Já jsem Krása Nekonečná...
Smutkem tajemného gesta
znamenána moje cesta –
pout ke mně je nekonečná...
Putuj ke mně v říši Věčna!