Zda někdy všimli jste si na své procházce,
jak hlasem života kolkolem vyváben,
ze svého domečku své tělo vytáhne
a vleče je i s domečkem svým ven?
Ještěrka, moucha, motýl kolem něj
mihnou se krásní, volni, šťastni tak –
vše žije pro sebe, jen jemu vyhne se:
je divný, cizí tak!
Jde těžce s osudem svým, domkem, a přec tiše jde,
a mlčky vytahuje svoje tykadla;
vše koná podezřele tak, tak nějak plíživě,
že jeho zjevením se všechno měnit zdá.
Ničeho ještěrce, ničeho motýlu,
co nemá dát – proč se jen zjevil zde?
Zarazí, splaší vše – tak zkazí všem jen hru –
květinu potřísní... Co chce?
Co hledáš, hlemýždi? Co chceš tu, hlemýždi?
A kdo že vlastně, tvore divný, jsi?
Proč nosíš domeček? Proč jsi tak oslizlý?
Je z tebe nevolno – jdi, odkud’s přišel, jdi!
Kdo byl to, kdo mu teď, tak pro zábavu všech,
všetečně, rozmarně v hrot jeho očí sáh’,
že zmrzen na sebe, zmrzen na celý svět,
zpět ve svůj domeček se vtáh’?