Hlas, jak zvuk violy tak dávno pověšené
a jednou z rána ze zdí sundané,
zajásal výškou tisícerých citů
ve smutné včera ještě duši mé...
Snů jara celého, jež sluncem zulíbáno,
rozkvetly v duši svěží kytice –
snů jara celého, jež vzduchem provětráno,
zplesalo v srdci ptáků tisíce!
Tak světlem jásajícím všemi výšinami,
zpíváním sluncí, letem k oblačnu,
svítí a zpívá v nekonečných trilcích,
houslí a blouzní v nitru moře snů!
Jak moře světel třpytících se láskou,
zářného vodotrysku tříští milion,
duhových, démantových, vzlétá k nebes modru –
vítězství každý trysk, a zázrak každý tón!