H. VOGELER.

Tak jsem to také snil, tak jsem to dávno snil... Ty stromy, květiny, ty útlé dívky, světla, ta děcka čistotná v tom snivém slunečnu – ta něha třepotavá, radost bytí světlá,

ta celá mladá zem’, jak by jen v pouhém snu v tom roztouženém vzduchu milostně tak zkvetla, že na všech lících, vlasech, šatech, věcech všech se obráží v úsměvném údivu –:

to celé moře barevného kvítí, jež v trávě, v květináčích v oknech něžných vill, jak žití plamínky snivě a sytě svítí – tak jsem to také nějak dávno, dávno snil...

Tak jsem to sníval vždy a, dítě, přál si sdělit, tak jsem to, dorostlý, přával si v dílo vtělit – ty nejjemnější kmity, nejsnivější svity, ty blaha smyslného nejsubtilnějšího city,

ty tisícerých stesků něhy tisíceré – oh, šťastné dítě Věčna, snivý Vogelere! Mít ženu-princeznu, tak útlou jako sen, s ní vládnout v divné zemi, kde je vše jen jak sen,

a malovat: jak vstává čerstvý den, jak v snivé dopoledne žluté slunce svítí na silně vonící a dětsky snící kvítí – a když se snese modrý podvečer:

jak zvláštní širý vzduch, pln dálných, dálných sfér, šumí a zpívá kolem šerých vill – co z oken žluté, snivé světlo svítí, a v stínu zahrádky tajemně vzhůru voní,

tak sytě, snivě voní tisíceré kvítí. – Tak jsem to také dávno, dávno snil... Malovat duše své nejpůvodnější sen, své lásky k duši věcí nejdůvěrnější sen,

se všemi odstíny tak, v něze tisíceré – oh, Králi v říši snění, šťastný Vogelere!