Romantik z Gončarova – samý cit a cit,
chtěl, stále klamán, věčnou lásku žít:
Jen cit a cit, jen samý cit a cit,
jen samou věčnost v samých extasích!
Konečně poznal ji u dívky unylé:
Jen cit a cit, jen samý cit a cit –
jež chtěla jako on jen věčnou lásku žít,
jen v přísahách, a vzdeších, objetích,
celičkou věčnost v samých extasích!
Oh, jaké omrzení, jaké zhnusení!
Až naučil se klít Gončarův snivý rek!
A konečně – ó hrůza! – v poušti marných dní
úklady strojit ctnosti slečinek!
A na konec – ó ideální cíl! –
on, jenž vždy na štíru s tím „mrzkým kovem“ byl,
se s bříškem narostlým, byť s trochu chladným srdcem
s penězi rozšafně, muž vážný, oženil.
Lze věřit Gončarovu, že ten jeho rek
na Věčné Lásky sen tak zcela zapomněl?
Že tolik může změnit zkušenost a věk?
Nebo spíš věřit snad, že ve všech avanturách,
ať míň či víc jich v životě svém měl,
on zapřít nedoved’ a také nezapřel
svůj vrozený, osudný naturel,
a že přes všechno znudění, a trpkosti, a žal,
přes ironii svou přec hledal v žití dál
své Věčné Lásky Fikci-Ideál?
Je těžko rozhodnout, když Život kolem jest,
a bytost člověka se na obruči s ním
nahoru, dolů točí, a dle toho právě,
po jaké vlečena je z mnohých světa cest,
je kleštěna a formována jím.
A tak je možno snad, Gončarov generál
příhodu všední že a neskreslenou psal.