Viděl, že cosi velkého v světě se děje,
že cosi velkého v světě se dělo,
byl by rád všechno to ze srdce zpíval –
tu však kdys uslyšel zpívat už jiné hlasy,
soprány bílé i kontrabasy –
i zastesk': Co já bych zpíval?
A zíval.
Tož oděju vyřčené Tajemství do hábitu věčné Krásy,
řek' básník – a známým melodiím dal nový přízvuk
své umdlené touhy.
Pak ale přemýšlel o svoji Duši: Má duše má zpívat
jen Tajemství vnější jasy
po celý život dlouhý?
A zhořkla mu pýcha na všechno, o čem kdys tvořivě sníval.
Teď v dálku se dívá a veliká práznota v duši mu vzrůstá.
Chtěl zpívat – a začal zívat –
Hle, rytmem nádherným kterak mu sklenula v zívání ústa!