Já ženy miloval s tak tesknou nostalgií, jich duši, tvary, pleť, jich pentle a jich šat – tak s bolestí jsem zřel, jak všechny mi jen míjí, kams v jiné končiny se s láskou objímat!
Na místech slavnosti se vidím v mysli státi u večer v podletí... Kol šumot, hlasy žen – mně, dojmy zpitému, je jako do závrati, jsem vším tím ohlušen, a znaven, rozteskněn...
Z povzdálí ve větru se třepotají šály, v té tmě tak snivě bledé v nich dívčí líce jsou – a prostřed zvuků těch, jež jdou dnes s výše, z dáli, z těch žen se každá zdá tak krásnou, vzdálenou!
A jako zúmysla je plný pentlí vláni dnes onen vzduch – – – tak plný dálných snů... pln stesků mocných tak, tak plný milování, jež jak by válo dnes z Nemožna k Nemožnu...
A já tak uprostřed v tom slavném větru vání, ohlušen, rozteskněn, zde stojím sám a sám – tím vzduchem plným snů a milostného štkání, kdes jistě žitého dnes slavně milování,
obklopen, opojen – takovou touhu mám: Být oním větrem tak, jenž letí celou zemí, až někam k nejkrajnějším, dálným končinám, vlát duchovými svými perutěmi
z široka v široko, vstříc volným prostorám! S tím vlakem závodit, jenž letí širou plání, s ním v země nejdálnější toužebně se hnát – jak vzduch být plný lásky, plný milování –
a blahem štkát... Já ženy miloval s tak tesknou nostalgií, jich duši, tvary, pleť, jich pentle a jich šat, tak s bolestí jsem zřel, jak všechny mi jen míjí,
kams v jiné končiny se s láskou objímat! Vše mohlo dosnít se, co bylo nedosněné, a všechno nedožité mohlo se kdys žít – mé mládí, mládí mé na věky utracené,
proč dnes už nelze mi, už nelze navrátit!
Cookies on Poetry Cove