Což nikdy těm mým mukám konec nebude?
Což celé mládí má mi uplynout
tak nežité, nemocí bičované,
tělo i duch jen bez přestání štvané?
Což mám být provždy zaklet v tento kout,
v zajetí pout,
tak neschopen se hnout,
tak odsouzen jen vadnout a jen schnout –
a naposled
tak marně, bezúčelně zahynout?
Což budu se vždy těšit z toho jen,
že právě netrpím? Ten nejkrásnější den
jen klidnější den bude?
Což budu věčně dny jen počítat,
kdy se mi poměrně je méně bát
krisí a možné smrti?
Což nikdy nebudu smět jako druzí žít,
volně a bez přítěže bouřným žitím jít?
Což budu se vždy těšit z toho jen,
že méně děsící a mučící,
že klidnější mám den?