Přec ještě žiju! Tužby jako dřív,
ba žhavější, ba vyhladlejší lety,
horečně svítí z očí mých, a z plic
derou se vzdechem – nekonečným vzdechem...
A přece nejsem vzhledem svým již člověk...
Proč s tělem mým mi nevyhubly touhy?
Zuřivý kousal bych, a zase bych jen plakal,
sám nad sebou, nad nezaviněným,
a přec tak důsledně tragickým osudem,
osudu hádankou, že ano ten, ten ne.
Má Hrdost! Výsost! – Básníku, tos’ Ty?
Ten žebrák rozpadající se, jsi to Ty, básníku?