Z Chaosu Hmoty, živná má šťávo,
sladký můj nápoji, bláhově zpíváš!
Z Hlubiny Hmoty, vidíš, jak neseš,
Kým jsi však řízena, marně se díváš.
Nad vírem, ve víru životních dějů,
já jsem to, jež Tvůj koloběh řídím!
Já, Duše Těla, k Cíli jež spěju,
živné Tvé zásoby
dle svojí potřeby
po těle rozvádím, třídím.
Ty jsi jen minulost; určená, stvořená –
já však, jež, odvěčná, v budoucnost vidím,
také ji tvořím, vzněcuji, řídím!
Tvůj úkol jediný: Živit mne, nésti,
můj však též: Množit se, růst!
Ty můžeš vůli mou na chvíli splésti,
dočasně zdržet neb s cesty ji svésti,
v posled přec všeho jen já jsem
svá Vůle, Osud a Vzrůst.
Ty neseš hlas můj – já však svým hlasem
dovedu rozvázat tisíce úst!
Jediným světlem svým, mysticky skvělá,
co temných prostor jen osvěcuji!
V sklepení Bytí vnikajíc šera
jakých tam pokladů objevuji,
svitem svým lesků co rozněcuji!
Jediným plamenem na svíci těla,
tisíce světel, hle, rozsvěcuji –
a nač mé světlo padá a lehá:
vše oslavuji a posvěcuji!
Ba že jen z látky tvé hořím:
Ale jen já,
sama a jediná,
první i konečná,
volná i prověčná
Meta i Příčina –
Svítím a Hořím –
Osvěcuji a posvěcuji,
sestra všem vítězným Zořím!
Množím své světlo – rozsvěcuji:
Tvořím!