Je člověk vždy jen když trpí,
vždy z nedostatku jen, z rány:
Něžným a obětavým
bolestně promíjivým,
i hrdě uzavřeným
s pocitem šlechtictví srdce –
Tu nejvíc říká „dobrý“
anebo „zlý“ a „špatný“,
„veliký“ nebo „nízký“
a „lehkovážný“ – a vůbec
minulost celou, budoucnost celou,
hluboce medituje;
jak v dramatu soudí,
jak v dramatu jedná,
právě tak nepředloženě směšně,
či – chcete-li – velce.
A perspektivní ten klam
je jediným lékem srdci.
Ubohé lidské srdce,
ty příliš lidské srdce!
Tvé ego je všechno,
Tvé ubohé ego!