Já mluvím ti o lásky štěstí –
ty vrtíš hlavou... nemůžeš!
Když víš, že povolím ti na konec jak vždycky:
Proč tedy vlastně pláčeš přec?
A stále pláče... Její ňadra
ve vzlycích třesou se a dmou...
K nim křečovitě tisknou její ruce
si ruku mou...
Tak připadá mi jako ptáče,
jež zatoužilo za moře,
a přec se bojí strázní dlouhé cesty –
Tak i tou bázní i tou touhou mře...