Tak bez přestání míjí nové dny,
a s nimi naděje a plány umíjí –
co k tomu venku deště podzimní
pláčí svou věčnou melancholii...
Vše kolem zas už plné podzimu,
jak loni, předloni... a plno všude stínů –
a všecky jsou jak hudba šerých snů
a nekonečně rozvíjených spleenů...
Rok se tak rychle v prázdno propadá,
vlekou se jako věčné hodiny –
a každá ta kol jdoucí hodina
je jako němá dlouhá otázka –
Tak míjí dny a dny a dny...
Dnes venku prší celý dlouhý den...
Předvčírem pršelo, celý den i včera,
a dnes od rána už až zas do večera –
celý den...
Tak podivně a cize připadá
mi stále vše – má minulost, ta léta... jak ty stíny!
Je celý život divná záhada.
To možno pocítit, když se nám propadá
neznámo kam a jak by bez příčiny...
Zřím z lože oknem, plným pláče, ven:
Tam na okna a na komíny, střechy,
věčně, jednotvárně, jako bez útěchy,
se leje to dnes celý boží den...
Pláče a pláče, leje se a leje,
hluše, bez naděje –
co obloha je pořád olověná,
vzduch ztrnulý, a nikde žádná změna –
tak plyne řada dní,
a každý deštivý, a dlouhý, morosní,
a každým jak by člověk uvadal
a životu a štěstí byl vždy dál...
Tak míjí celé týdny, měsíce,
tak celý život míjí
v dlouhé nostalgii,
v němé elegii.