Břízy štíhlé, břízy snivé,
na měsíčním světle sivé,
citlivé, že v jemném hnutí,
v lehkém vzduchu zavanutí
choulíte se, tetelivé:
Obraz sensitivních duší,
které všedních věcí tknutí,
všedních příhod zavanutí,
v jejich meditaci ruší;
které jenom Sen svůj cítí,
jenom Měsíčního Světla
magickou chtí Krásu píti!
A přec, když se Vítr zdvihne,
zahrá slavný rytmus jara,
jak své rozepnete paže,
kam On silou touhy tíhne;
jak to vaším vlasem zavlá,
zelené naděje vaší
sterou vlajkou zatřepetá!
Jak ta sensitivní, přec však
širá duše básníkova:
Když k ní Osud zahlaholí,
z Něhož samu Věčnost vdechne,
kterak ihned do široka
rozpne náruč, duší svojí
za Ním, za Ním do daleka,
zpívajíc, se toužně vzepne!