Bolelo mne dnes srdce,
jako když odchází láska,
jako když u večer tichý
padají, padají hvězdy...
Chtělo se, chtělo mi plakat.
Cítil jsem neznámé ruce
tak hebce se klást na mou hlavu,
tak měkce, tak soucitně teskně,
v soucitu zpřízněné duše,
hladit ji, svírat ji bolem...
Proč pláčeš, hedvábí srdce?
Že jsi tak hebké, tak jemné,
že pláč už tvým jediným štěstím?
Plač tedy, měkké mé srdce!
Je to tak sladké a krásné
plakat pro neznámé boly,
pro neurčité touhy,
tak neskojeně plakat –
mé sladké hedvábí srdce!