BLUDIŠTĚ LÁSKY.

Já Lásky příbytkem jak bludištěm jsem šel. Před sebou, kolem sebe – co tu zrcadel všech tvarů a všech barev, postavení! A ve všech, jak by tisícerá žena,

se Láska shlížela ze všech stran odražena. I nevěděl jsem, kdy jsem stál, kdy šel, kdy kráčel v před, kdy v zad se navracel, kdy, v kterém odrazu jsem Lásce blíže byl –

v kterém že vůbec z těchto zrcadel je věrně odražena, kde končí maska, kde začíná žena – a jaká tedy je ta pravá Lásky tvář.

Já ani nevěděl, v prostoru jakém že se nalézám: Vždyť samé zrcadlo byl, samý klam – a já jen o zrcadla narážel!

Takové nekonečno, nekonečno žen, takové nekonečno možných Lásky tvarů, takové nekonečno možných k Lásce vztahů – a všecko v pouhém zrcadlení jen!

Takové množství možných k Lásce cest, a přece nevědět, kde ona Láska jest, v tisíci maskách se zde zrcadlící! A kdy Jí nejblíže jsme, nevědět,

a jak se zmocniti Jí, nevědět! I stanul jsem, a v středu zrcadel, k tisícihlavé Sfinze v tisíceré síni jsem takto děl:

„A kdyby’s ještě více masek měla, přec máš-li masky, musíš mít i tvář, a kdybys v ještě víc se plochách obrážela, za těmi zrcadly se musí krýt přec tvář!

Což nelze zbýt se těchto zrcadel, s maskami nikdy hotov být? Ó žel! Vždyť jenom tak se mohu nasytit,

když bez masky Tě budu moci mít, Tě políbit, ó Lásko!“ Tu odněkud jsem slyšel temně znít:

„Dřív musel by’s se Bohem-Koncem stát: Všech masek lidství v sobě, masek dění kolem, všech masek poměrnosti, změny Života se vzdát!“