Mé srdce-prapor jarním průvanem dnes s balkonu tak plavně v dálku vlaje – je všechno dneska slavné jara snem, i vzduch, i země – celá duše kraje!
Až tam, kde v oblaka se tyčí topoly, sní oči moje s něžným roznícením! Až tam, kam dosahuje kraj dnes roztoužením spanilým zázrakem svým – nebes kupolí...!
Hledím, jak v dál se trávy vlní v snech, i stromů vrcholky závratným větru váním – zmámeny vzduchu, výší smělým celováním, kterak se vzdávají těm proudům mocných něh...
Už kvetou sněženky, a mochny, bledule, vím, svítí jimi lučiny i les, a v loukách u řeky – oh, doby minulé! – o touhách mládí snivě hučí jez!
Co nevidět, a, srdce moje, věz! v zahradách odevšad to těžce zavoní, a bude zářit v modro do nebes květ něžně dívčí bílých jabloní,
a svítit zlatý rybíz, střemcha, bez! Po ženách probuzených z dětství dřímoty, po slasti vyslovit nejsladší jara vůně všem novým Věčným Jarům v ústrety –
mé celé tělo, celé srdce stůně! Vždy jenom stůně! Nikdy nedosní! Dálka a Výše mojí kletbou jsou! Sen můj se nikdy, nikdy nesplní,
jsem ten, jenž s náručí vždy stůně rozpiatou! A přec: Ať touha vždy je spiata s bolestí, ať krása plakat nám dá, Troubadourům Věčna: Když život touhou je – chcem touhou rozkvésti,
závratí trpět Lásky Nekonečna! Vždyť víme: Slibem všechna touha je, vzdech lásky přislibuje objetí; k obloze pohled Nebe slibuje,
a Všeho procítění se Vším splynutí! Dnes věříme a cítíme a víme, že míza jara věčná Bytí jest, že slibem dálka kraje, slibem výše hvězd,
zvuk hudby čarovný, i to, co v lásce sníme! Že naší Země věčný koloběh, i se svým Sluncem stále výše spěje – že stále krásnějšího jara bude vítat břeh,
kde vstříc Jí vyjdou ony melodie, jež dříve slýchala jen ve svých bardů snech – a stoupajíc vždy větším obloukem, že bude přijímat dar stále sladších něh
století za stoletím a rok za rokem! Od země až tam k modrým nebesům dnes slyším zpívat onu blahou zvěst, to nejsladší všech Evangelium,
já, Jara šťastný Básník-Blahověst!
Cookies on Poetry Cove