A byla hudbou žena magická,
jen opojením její zjev se zdál,
a sama krása byly těla linie,
když po ní roztoužen Faust-člověk zavolal!
On dal by za to celý duše klid,
ji vzít, ji mít, hořet jí ve vlasech –
pusť ho k ní tedy, Mefistofele – ať sšílí na ňadrech,
vždyť to chce klidem duše vykoupit!
Leč v sladkém na to lásky okamžiku
se z lepých forem Satan zachechtal:
„Příteli, všechno fikce – forma, linie,
měňavý Psyché čar, Venuše pevný sval,
u všeho relief ihned vybledne,
jak říši představ v mozku opustí –
a tváře neurčité, nevzhledné,
na konci všeho Marnost usedne,
Hnus před vším absolutním, Sklamání a Žal.