Truchlí děva, naříká si,
hlavu do svých dlaní kloní,
štká a vzlyká, vzdychá, pláče,
velké, hořké slzy roní.
Jistě ztrátu oplakává
svého otce neb své matky
neb snad bratra vzdáleného
neb shořelé svoje statky.
Ach, ne – slyš jen její nářek,
slzy mocným proudem kanou:
„Masopust pryč, jak pak dlouho
mám já zůstat ještě pannou?“