Andílku můj roztomilý,
při měsíčku bledém svitu
skloň svou šíji úbělovou
v sladké pouto družných citů.
Staň se drahou žínkou mojí –
nebude ti toho líto,
vždyť jsem Sokol otužilý,
každý bratr dosvědčí to.
Mám já v plecích, mám i v pažích
sílu mocnou beze bludu,
můžeš tedy bezpečit se:
na rukou tě nosit budu!
Lásku s páskou u básníků
rýmovat se často zříme,
nebť že láska druha k družce
poutá, to přec dobře víme.
Leč ta páska bývá někdy
trochu vetchá, trochu slabá,
takže praskne, přetrhne se
i ta láska někdy chabá.
Naši lásku, drahá děvo,
nepřetrhne ani ďas;
mámť já místo pásky pouhé
pořádný sokolský pás.
Rci, dívko drahá, růžová,
jaké to kouzlo v oku
svém skrýváš? Jak v ně pohlédnu,
hned hotovím se k skoku,
a z oka krok a jeden skok
již v tvé se srdce vloudím
a v sterých jeho komůrkách
já bez úkoje bloudím.
Však zdá se mně, však zdá se mně,
má děvo milovaná,
že cesta ve tvé srdéčko
jest příliš vyšlapaná.