Byl první máj, byl lásky čas,
dramaturgův se ozval hlas,
ten oktavánu platil,
co tragédii zhatil.
Hoj, milý statný příteli,
to není ještě, víte-li,
dost vyspělé a zralé,
však pracujte jen dále.
A pracoval i piloval,
myšlénky v nové roucho vzpjal,
a po létě zas vstoupí
v kancelář mladík hloupý.
Tu počne pan dramaturg lát:
„Toť drzé jest, neb kolikrát
vám říci mám, že stále
jest všecko neuzralé?“
„Já myslil“ – mladík koktá – „že můj plod
moh’ – uzrát dost, neb tolik – vod
a parna – letos – slunce – svitu
a pak – jsem dělal – maturitu.“