Zjevení.

Kráčeje po hrobech, Sám s sebou rozjímal jsem. Již slunce zhasínalo Za horou zelenou.

Tu v šerém se vznášela oblaku večerním – Ztuhnutí krve mně to vyzradilo – Smrť mimo mne. „Proč tak pospícháš? Poznal jsem tě. Stůj!

Ohlédniž se! Viz, hubitelko, zde! Kamkoli oko patří, Jen pahrbkové smutní Nic, nežli znaky zetlení

A jak jsi řádila s jinými, Tak i s rodinou mou, s přátelstvem mým! Ó kdo tě zloupil z nejvzácnějšího, Co tvory mají – ze soucitu?

Ó ty’s chladnější ledu, Jsi citu prázdna, vraždy chtivá smrti!“ Zbarvil se šerý oblak nachově, Skanula rosa, jako rosa slzná,

A hlas se ozval jemný, líbezný: „„Vyplač se! Hoře tvé je veliké. A teď se na mne podívej! Jsemť já z těch vzteklic, kterých ty mně spíláš?““

Oblak se rozpolil, A lepou tvář jsem spatřil, sníh a růži, Jak měsíc v květnu, třpytilo se oko, Úsměv pohrával povážnýma rtoma,

Svěží, co mladé listí, byly údy, Souměrné, stříbrostkvělé – V ramenou zjevu robě leželo. „Ty’s zase vraždila? Tak útlý tvor?

Jsi přece ukrutná. Pryč ode mne! Nech být mě o samotě!“ „„Neodvracuj Se s takou nelibostí ode mne!

Vždyť milostivý otec veškerenstva, Jak tebe, stvořil mne, jen k úkolu Jinému, než ty myslíš v trudu svém. Já nevraždím, nehubím. Přirozeným

Podléhá tělo lidské zákonům, A hodina když přišla – nebyla-li Čím přispíšena nepřirozeně – Pak rozpadá se tělo samo sebou:

Já žádného v tom nemám účastenství. Já stvořena jsem, abych při posledním, V kterémžto člověk uváz, zápase Přispěla ku skonávajícímu,

Ho mrakotou svou zahalovala. By sladce zpitomělý méně trpěl, A jeho převlíknuvši v tělo nové, O mnoho krásnější, než zemské jest,

Ho donesla do vlasti hvězdnaté. I toto robě v jarním oděvu Nového žití nesu odtud – tam. Jak klidně dřímá a jak blaze sní!

Již povinnosť mě upomíná. S Bohem! Až vyprší tvá lhůta, zavítám I k tobě, bych ti podala ruku k pouti.““ Tím šerý oblak vzhůru vznesl se.

Já dlouho za ním hleděl, až mi zmizel. A s ním i bol můj mizel zponenáhla, Jak výzev květový se tratívá. Jen jednou ještě vzdechla si má prsa:

„Proč žádného shledání bez skonání!“