Untitled

Brzy na to, co byl Žižka Prahu vysvobodil z rukou Pana Čeňka z Vartenberka, Jak kdys podlé staré písně

Chrabrý jinoch vysvobodil Milenou svou holubici Z rukou vraha Zbyhoně – Brzy na to uved’ mladý

Ondřej Roháč z Dubé, všecek Opojen jsa slastí, lepou Evu, dceru Žižkovu, Ve svůj hrad co manželku svou.

Hnulo v prsou Žižkových se Sice něco tajemného, Co jej vystříhalo, aby Evy nedal Ondřejovi;

Nechtěl však rozhodné vůli Dceřině se neustupně Opřít, nechtěl dílem také Ondřejovi nevděčen být

Za udatnost, kterouž tento Napomoh’ mu k vítězství. O jak sladké, sladké časy Trávili v úkrytu hradním

Oba noví manželové! Neděle jim uplývaly Jako dny a dny zas jako Hodiny a hodiny zas

Jako okamžení. Pro ně Nebylo žádného času, A svět okolo nich mizel Před nimi, i zdálo se jim,

Že jsou ve světě jen sami, A to v nejblaženějším Světa sídle – v nebesích. Přejme jim tam květistého

Toho jara manželství! Kdo ví, jaké po kratičkém Jaře na ně oboří se Bouřky letní, a jak trpké

Přinese jim ovoce Podzim, až snad oba potom Hrůzou zimní ustrnou! V prostranné hospodě pražské

Seděli při jednom stole Měšťané, při stole jiném Vojínové vartenberští. „Vojínové Vartenberští?“

Tážete se. „Vždyť rek Žižka Vypudil je všechny z Prahy, Zprostil Prahu žoldnéřů těch Zikmundových.“ Poslyšte jen,

Co měšťané mezi sebou Hovoří, a nabudete V brzku světla ve věci. „Musel věru,“ praví jeden

Z měšťanů, „ďas sám to být, Který naší obci rozum Zmátl. Praha byla naše, Praha, hlava české země,

A přec po vítězství takém Započali vyjednávat Se Zikmundem ze samého Strachu před ním. Nad čím Žižka

Tak se rozpálil, že odtáh’ Se všemi sstoupenci svými, A že as nám pomoci své Nepropůjčí nikdy již.“

„„A když Zikmund,““ vece jiný Měšťan, „„rozepsal sněm zemský Do Brna, tu strašpytlové Nemohli dost pospíšit si,

By se tam mu poklonili. V slavném průvodu při znění Trub a kotlův vjeli v město, Že se Zikmund jim až vysmál.

A co pořídili? Zikmund Nechal jich o mnoho déle, Než je obyčej, před sebou Klečet, osypal je potom

Výčitkami, hanlivými Slovy, a pak řekl, že nám Milostivým chce být králem, Jestli v Praze odstraní se

Řetězy, co zavírají Ulice, a odstraní se Ohrady, co zdělány jsou Proti zámku na Hradčanech,

A žádnému mnichu již se Neublíží, krátce, jestli Praha se mu celá vzdá.““ „„„Ha, ha, ha!“““ směje se jiný

Zase z měšťanů. „„„I aby Osvědčil, jak milostivým Chce nám někdy králem být, Dal nám za nejvyššího

Purkrabího toho pana Čeňka z Vartenberka.“““ „„„„Hrom a Hrky!““““ zahřmotí tu všichni Vojínové, vyskočivše

Ze svých židlí. „„„„A co máte Proti panu z Vartenberka? Mlčeli jsme dosti dlouho: Teď se zodpovídejte!““““

„„„Co my máme proti němu?“““ Vzdorně dí ten z měšťanů, Co byl mluvil naposledy, Vstana, ani též se jeho

Společníci zdvíhají. „„„Co my máme proti němu? Že nás podobojí dřív již Katoval, a katovat nás

Nepřestává.“““ „„„„Lež to,““““ křičí Vojínové, „„„„utrhání Na cti, spolu uražení Majestátu!““““ „Že to není

Lež,“ ozve se beze strachu První měšťan, „dokazuje Kutná Hora. Netrvá tam Dosud pronásledování

Kališníků, a opírá Se pan Čeněk z Vartenberka Tomu násilnictví, k nebi Volajícímu? Již tisíc

Šest set podobojích bylo Upáleno tam, neb sťato, Aneb v šachty vrženo Od havířů papežnických.

Již i platí za jednoho Obecného kališníka Kopu grošů, za jednoho Kněze pět kop grošů, jenom

Aby vraždydychtivost svou Mohli spokojiti.“ „„A jak V jiných krajinách se děje?““ Jme se mluvit druhý měšťan.

„„Neřádí-li Bohuslav Ze Švamberka v Plzeňsku Jako saň, a neprodal-li Racek z Janovic našeho

Kněze Nakvasu do Bavor, Kde ho slavně upálili, Mučivše prv spůsobem ho Nejvyhledanějším?““ „„„„Dobře

Tak se stalo!““““ hřímá jeden Z vojínů a tasí meč svůj, Co též soudruhové jeho Činí! „„„„Neb Vy podobojí

Všichni do hromady nejste Hodni, aby na Vás slunce Svítilo, jste buřičové, Bohaprázdní kacíři!““““

„Hej, to nám, Vy uplacení Otrokové Zikmundovi?“ Vzkřiknou měšťané, tasíce Též své meče, a teď počne

Prudká seč, seč krvolačná. Ajta Plzni, měst ty slunce, Čímž u podobojích slula’s, Jížto Žižka svěřil se,

Když se Praha jemu z bázně Pronevěřila, aj rci, Pronevěříš ty se také? Jásotem jsi přivítala

Vítězného reka – teď však? Jak se tváříš zcela jinak, Jak se kaboníš a mračíš, Co přilehlo vojsko k tobě

Královské! Ó zdá se mi, Že zlý příklad Prahy tebe Nakazil, i že snad brzy Nejjizlivější se staneš

Odpornicí Husitův! Poradu měl v Plzni Žižka S náčelníky svého lidu, Mezi nimiž byl pan Břeněk

Švihovský a rytíř Valkoun Z Adlaru, i praví teď k nim: „Dřív již, než pan podkomorní Václav z Dubé k městu přileh’

S voji svými, znamenal jsem Plzeňských k nám nevoli, Proto snad, že všichni vzteklí Kněži papežničtí námi

Odsud byli vypuzeni. Vypravil jsem tedy Chvala Řepického k Prokopovi Z Ústí nad Lužnicí, jenž nám

Přízniv, aby vypátral, Zdaž bychom nemohli tam si Sídlo zřídit pevné, mocné. Tím však seslabili jsme se,

Kdežto Vacka z Dubé voje Valní jsou. Pomoci zvenčí Sotva dostaneme; neboť Mikuláš z Husince, Roháč

Z Dubé na jiných jsou místech Dosti zaměstnáni, zeť můj Slaví líbánky své, i je dalek Od nás. Pročež, bratři,

Um sbírejte, raďte dobře! Nebezpečí vně i uvnitř Vzrůstá den jak den.“ „„Zvláštní to Příhoda,““ prohodí Břeněk,

„„Že dva páni z Dubé drží S námi, jeden však nás právě Obléhá.““ „„„Ba,“““ praví Valkoun Z Adlaru. „„„Leč nebývá to

Nyní jinak. Na příklad já Držím se Žižkou a Habart Z Adlaru zas se Zikmundem.“““ „Pravda,“ vece Žižka, „smutná

Pravda, že věc naše, ač tak Jistá, svatá, roztrhává I krevnosti svazky. Avšak, Co se týče pánů z Dubé,

Jsou dvojího rozličného Původu a též se znaky Liší. Rod, k němužto naši Společníci náležejí,

Na východě usedlý, Druhý nad Sázavou. Ale Hleďme k potřebnému! Vaši Radu, bratři!“ „„O poddání,““

Volá Břeněk, „„nemůž žádná Řeč být!““ „„„O poddání,““ volá Po něm Valkoun, „„„nemůž žádná Řeč být!“““ „„„O poddání,““ volá

Teďky celé shromáždění, „„„„Nemůž žádná řeč být!““““ „„Zbývá Nám jen,““ tvrdí Břeněk, „„buď se Probít, neb v plzeňských zhynout

Ssutinách.““ I tvrdí všichni: „„„„Buď se probít neb v plzeňských Zhynout ssutinách!““““ „Pakli nic Jiného nám nezbude,“

Na to Žižka, „souhlasím. Leč neradno jestiť v boji Všechno najednou hned v šanc dát, Než by jiných dovolených

Prostředků se nezkusilo. Dobře někdy, do nepřátel Mlátit jako Záboj, někdy Lépe, chytrosti se chopit

Proti nim, jak činil Čestmír. Což, kdybychom s panem Vackem Venku vyjednávali, A to sice jen v ten smysl,

Že mu město Plzeň vzdáme, Jestli zcela volného nám Popřeje odchodu se vším, Co je naše? Bratři, suďte!“

„„„Budiž!“““ praví Valkoun. „„„Možná, Že moudrému panu Vacku Víc záleží na hromadě Kamení, než na nás na všech.“““

„„Ale koho k němu vyslat?““ Ptá se Břeněk. „Tebe, Břeňku!“ Odpoví mu Žižka. „Věru, Neznám mezi námi posla

Lepšího, než Tebe! Ty jsi Vždycky v dobré míře, vtipné Myšlénky se Tobě rodí V hlavě, a Tvůj hlas již hýbe

Srdcem. Nu, co myslíš, bratře?“ Břeněk mlčí. Zdá se, že mu Vyjednavatelství, jež má Přijmout, nelíbí se hrubě.

„„Věř mi, Žižko!““ vece nyní, „„Kdybys do pekla mě poslal, Abych vyjednával s ďáblem, Stokrát raděj bych to činil!““

„Vím, co je ti odporné,“ Žižka k němu. „Domýšlíš se, Že se klanět máš a prosit? Mýlíš se v tom. Kdyby dobrá

Neprospěla slova, pohroz, Panu Václavovi z Dubé, Nesvolí-li, že z nás ze všech Nedostane živého

Ani jednoho, a z Plzně Pouhý rum a pouhý popel.“ „„Teď přijímám!““ volá Břeněk. „Jste-li srozuměni, bratři?“

Ptá se Žižka shromáždění. „Srozuměni!“ jeden hlas vzní. Dobře radil Žižka, šťastně Vykonal svůj úkol Břeněk,

A již táhne Žižka se svým Skrovným vojskem k Prokopovi Z Ústí nad Lužnicí, by snad Tam si zřídil sídlo pevné,

Mocné. Rci, Václave z Dubé. Co jsi spáchal, že’s vyváznout Žižkovi dal z hrozné tísně? Netušil’s, zpozdilý vůdce,

Jak veliký, ohromný duch Hostí v prsou Žižkových? Hej, kdybys byl sevřeného V Plzni obra zadusil,

Kdo ví, jaký obrat by Kališnická vzala věc! Zdá se však, že omámil Tě Věčný osud, jenžto Žižku

Ještě zachovat chtěl k činům, K víře skoro nepodobným. Ale mějž se na pozoru, Žižko, abys jistě došel

Cíle svého cestování. Neboť právě věrný Tobě Písek ztekli velmožové: Známý Petr ze Šternberka,

Mikuláš Divůček z Jemnišť, Nejvyšší to mincmistr, Strakonický velepřevor Jindřich z Jindřichova Hradce,

Dále saň to plzeňského Kraje Švamberk a pak Hanuš z Kolovrat a Jan Z Opočna. Ha, jak se tito

Odpůrcové podobojích, Táhnouce již s voji svými K Plzni na posilu Vacku Z Dubé, jak se rozčertili,

Uslyševše, Žižky že již V Plzni není, ba že on již Spěje k Štěkni! Usnesli se, Zaskočit ho. Pročež, Žižko,

Pozor, pilně pozor! Neboť Pět tisíc železných jezdců, Jakými kdys Otakar Veliký porazil Uhry

Na Moravském poli, mají Oni, a co Ty máš? Jenom Čtyry sta máš pěších, dvanáct Vozů, k boji ještě ne tak

Zřízených, jak přeješ si, A jen něco málo koní. Táhne, táhne skrovné vojsko Žižkovo po jistých jenom

Cestách, táhne potichu, Bez hlaholu trub a kotlův, Aby nepřivolalo jím Většího snad nebezpečí,

Než z kteréhož vyniklo. A již bylo, přešedši Přes Otavu, nedaleko Od Sudoměře, tu Žižka,

Sluncejasným jedním okem Všude pátrav, velí: „Stůjte!“ Všichni stáli, nehnuli se. „Tamo v dáli pozoruji,

Mračno husté, široširé, Po zemi se k nám valící. Hej, toť kotouče jsou prašní, Vzryté kopyty koňskými,

A v těch kotoučích se kryjí Sotva bratři – nepřátelé. Pročež slyšte! Blízko odtud Zpustlý rybník, jenž Škaredý

Sluje. Za tím ohraďme se Vozy, sestavenými Ve čtverhran! Nuž, bratři, chutě!“ Stalo se, jak Žižka velel.

Ale sotva, že se stalo, Přicválají již železní Páni. Petr ze Šternberka Volá: „„Hle, tam za Otavu

Utekli se kacíři! Přes Otavu, a pak do nich! Zaplatit jim hodlám, co jsem U Knínu jim zůstal dlužen.““

A již těch pět tisíc jezdců Železných útokem žene Proti hradbě Žižkově. Ale neznajíce půdy,

A vzteklostí jsouce všichni Oslepeni, mnozí z nich V bahně uváznou rybníka; Tak to Žižka z předvidění

Zase chytře nastrojil. Povstane se strany jezdců Úpění, jásání hřmotné Se strany Žižkova vojska.

Jezdci musejí obrátit, By se znova šikovali. Polovice ssedne s koní, A vyhnuvši rybníku se,

Žene pěšky proti hradbě Žižkově. Leč těžká zbroj jí Překáží, a ze hradby je Vítána tak hustým deštěm

Šípů z lučišť, koulí z pušek I z děl, že jí zajde chuť, Píchat do vosího toho Hnízda, a že obrací se

Též. Tu divě kleje Petr Ze Šternberka, divě klejí Ostatní železní páni, A svých jezdců káží druhé

Polovici, aby ssedla, A na hradbu kacířů Prudký obnovila útok. Druhá však ta polovice,

Vystříhána předchůdců svých Nezdařeným namáháním, Váhavě jen má se k dílu, A to chrabří kališníci

Zpozorovavše, se z hradby Vyřítí, a teď počíná Krvavá seč, hrůzožasná, Zoufanlivá, až noc pozdní

Teprv dělí zápolící Přívorou svých hustých stínů. Již den vstával z lůžka svého Růžového. Jest tu ještě

Vidět pány železné? Nikoli! Zmizeli v noci. Ale vidět na bojišti U rybníka Škaredého

Na sta mrtvých, raněných. A kde Břeněk Švihovský? Tamo leží na hromadě Poražených. Spí-li ještě,

Unaven jsa lítou bitvou? Ano, spí on – spánek věčný, Ranami těžkými pokryt. Ach, tu klekne Žižka k jeho

Mrtvole, tiskne ji k srdci, Tiskne ji vždy znova k srdci, Nenaříká nic, jen stená, A tvář jeho polévají

Slzy trpké, slzy hojné! Teď se rychle vzchopiv, káže Raněné opatřit ve všech Okolních, pochovat mrtvé

Dle slušnosti, schytat koně Jezdců prázdné, zbraň potřebnou Sebrat, a když to se stalo, Táhne s svými ku předu.

Spěchej, Žižko, přichystej se! Neboť nové nebezpečí Hrozí tobě, hrozí věci Kališnické, hrozí celé,

Celé vlasti nebezpečí, Jehož nešťastný král Václav Nanejvýš se strachoval. Ha, jak velkolepé bylo

Divadlo, když po skončeném Sněmě zemském v Brně počal Říšský sněm ve Vratislavi! Přišli arcibiskupové,

Biskupové, prelátové, Také legát papežský Ferdinando, biskup lucký. Shrnulo se množství knížat

Německých, i zavítali Vévodové ze Slezska, Vyslancové cizích mocí, Spolu hosté z všelijakých

Zemí, také hosté z Čech. I pleť krásná byla tam Zastoupena; nebol stkvěla Se tam s svými dvořankami

Barbora, choť Zikmundova, Již byl Zikmund předtím zavrh’, Jelikož ji v podezření Nevěrnosti měl, ač sám byl

Manželem nejnevěrnějším, Později však zase přijal. Jemně, jako luna v tiché Noci, svítila tam vdova

Václavova, Žofie. Zasedáno, rokováno, Pohádáno, natlacháno, Jak byl v starodávných časech

Obyčej, a jest i nyní. Také v nekonečném sporu, Co král polský se zákonem Svatomářským v Prusku měl,

Rozhodnuto od Zikmunda, A to z náklonnosti k Němcům V tak náramný prospěch těchto, Že tím rozzlobil Poláky,

Ještě víc však litevského Velkoknížete Vitolda, Sobě na budoucí škodu. Leč nejenom rokováno,

Také notně hodováno, Jak byl v starodávných časech Obyčej, a jest i nyní; Vždyť po práci usilovné

Třeba odpočívati. A jak ladně, po rytířsku, Uměl Zikmund při těch hodech Kořiti se kalým dámám,

A jak milostivou tvář Okazovat českým pánům, Co pomýšlel ve svém srdci Falešném na veškerého

Národu českého zkázu! Do komnaty Zikmundovy Beze všeho ohlášení Vstoupí papežský teď legát

Ferdinando, biskup lucký, Vstoupí vážným krokem, s přísnou Tváří. Ochotně mu spěchá Zikmund vstříc: „Co k Vašim službám,

Pane legáte papežský?“ „„O důležité mně věci S Vámi jednati, císařská Milosti, ochrance naší

Svaté římské církve! Víte, Jak významnou od svatého Otce jsem Vám přines’ bullu, Listinu, v níž skrývají se

Hromoblesky nebeské, Každou vzdoru zničující. Avšak s podivením vidím, Že kol sebe trpíte

Tolik českých pánů, o nichž Známo Vám i mně, že tajní Proklatí jsou kacíři, I že k nim tak přívětivě

Chováte se. Což pak sám jste – Uchovejž Bůh! – v útrobě se Změnil, císaři a králi? Přímé žádám odpovědi.““

Smíchem na to Zikmund: „Věru, Nemohlo mně dostati se Stkvělejší uznání, že svou Hříčku dobře provozuji,

Nežli, pane legáte, Z Vašich úst, z úst muže, jenžto Takým vyniká důvtipem! Pochybovat o mně, o mně,

Přes důkazy všechny, kteréž Dal jsem, že lnu k svaté církvi Římské z hlubokosti srdce!“ „„Tedy je to pouhá kukle,

Kterou Vaše Milost nosí, Aby zpurní, připraveni Nejsouce, tím snadněj mohli Na zhoubu být přivedeni?““

„Co jiného? Neboť jest nám S odbojníky činit, pane Legáte, tak lsti plnými, Jak odvážlivými spolu,

Co nedávno dokázali Vydobytím Vyšehradu, Hradu malostranského.“ „„Vím o tom a schvaluji teď

Vaše chování, Milosti!““ Praví Ferdinando. „„V písmě Stojí: „Buďtež chytří, jako Hadi!“ Avšak není, myslím,

Kukle déle zapotřebí, Poněvadž v nejbližších dnech se Papežská prohlásí bulla, Jíž beztoho úmysl Váš

Přijde na jevo. A proto Žádám, byste dnes již kukli Shodil, okázal se v pravé Podobě své, a tím slavně

Očistil se v očích mých Ode všeho podezření.““ „Mluvte srozumitelněji, Pane legáte!“ „„Nuž, staň se

Podlé přání!““ Ferdinando K Zikmundovi. „„Mezi hosty, Kteří, přišli do zdejšího Města na podívanou,

Nachází se také měšťan Pražský, zámožný to kupec, Jmenem Krása. Ha, jak těžce Zhřešil tento na veřejném

Místě, v hostinci, kde bydlí! Mluvil nevážně o sboru Kostnickém a svatosvaté Církvi, i stál tvrdošijně

Na tom, že při přijímání Nutně třeba kalicha. Nechť se takto laje v Praze, V té Sodomě a Gomorrze,

Zde ve Vratislavi nesmí Takový se trpět pych, Aby jed kacířství nemoh’ Nakazit i toto město.

Pročež žádám, císaři, Ochrance jedině spasné Víry, aby onen lotr Bez průtahu vydán byl

Soudu duchovnímu.““ „Je-li To jen, čehož žádáte, Pane legáte, tož mějtež Lotra!“ vece Zikmund. „Suďte

Jeho po zákoně svatém, Nehodlám do věci vplést se.“ A pak oba podali si Ruce, potřásali jimi,

Až konečně loučili se S hlubokými poklonami. Zkormoucena, zasmucena, V komnatě své seděla

Ovdovělá Žofie. Zpomínala na Václava A na všechny osudy, S ním a po úmrtí jeho

Prožité, a tiché vzdechy Vznášely se z jejich ňader. I nemohla přítomnost jí Těchy poskytovat; neb se

Marně zasazovala U Zikmunda, švakra svého, O milený národ český, A vše, co se kol ní dělo,

Prorokovalo budoucnost Úžasnější, nežli byla Minulost. Tu panoš vstoupiv Oznamuje, že nějaká

Dívka prosí za slyšení. „Ať předstoupí!“ „„Leč ta dívka,““ Panoš dí, „„je divokého Vzezření, snad pominulá

Smyslem.““ „Předpusťte ji přece!“ Káže Žofie. „Snad ji jen Něco bolestného tísní. Ale buďte připraveni!“

Panoš jde, a hle, již vrazí Dívka sličná, avšak s vlasy Zcuchanými, tvářností svou Jevíc zoufalost, a padne

Před Žofií na kolena, Ruce k nebi spínajíc. „Co Vám je, má milá?“ ptá se Žofie, vstanouc a zdvihnouc

Dívku. „Mluvte! Čím Vám mohu Pomoci?“ Leč dívce nelze Mluvit, vzlýká jen a pláče Usedavě. „Nu, já počkám!“

Dí Žofie přívětivě, „Až se stesk Váš utišil.“ Konečně se dívka zmůže. „„Ó kralovno!““ praví, ano

Slzení a lkání přece Ještě přetrhují její Řeč, „„ó znám Vás z Prahy, znám Vás Dobře z Prahy, kde jste ještě

Dosud lidomilností svou V živé paměti. Ó probůh Dokažte, že Vaše srdce Nezkamenělo od toho

Času, co jste opustila Prahu, Že v něm dosud pluje soucit S odevšad opuštěnými!““ „Z Prahy tedy jste? A kdo jste,

Kdo jsou Vaši rodiče? Co Vás sem přivedlo? Přišla Jste snad sama?“ „„Uchovejž Bůh! Lída jest mé křticí jmeno,

Jmeno mého otce Krása. S ním jsem přišla. Jestiť kupec, Doma velmi vážený muž, Nezapírající nikde,

Že jest kališník. V hostinci, Kde bydlíme, když se toho Dozvěděli, škádlili ho, Převzděli mu kacíř. Tu se

Rozplamenil a přezdívky Vrátil jím, i bylo by Skoro došlo k seči. Na to Obžalován byl a zatknut,

A před soud duchovní pohnán.““ „Nu, a soud, jak rozsoudil?“ „„Ó královno, běda, běda! Soud rozsoudil, ubohý můj

Otec že má býti koňmi Vláčen ulicemi města, Pak upálen na hranici.““ „Hrozné, tyranské!“ vykřikne

Žofie, pohnuta v srdce Svého hloubi nejhlubší. „„Pomoc, pomoc!““ kvílí Lída. „„Již jsem byla u všech soudců,

U samého krále, nikde Nebyla jsem předpuštěna. Ach, nezdaří-li se Vám, Mysli změkčit, jest můj otec,

Ach můj drahý otec, ztracen!““ „Pokusím se, milá dívko! Mezi tím však, byste v městě Neznámém chráněna byla,

Zůstanete v péči mé.“ Tím Žofie vzala Lídu Za ruku, a těšíc ji Slovy mateřskými, vedla

Do zvláštní ji komnaty. Před svým švakrem, před Zikmundem, Stála Žofie se srdcem Úzkostně tlukoucím – neboť

Osud Krásův svíral je – A tak k němu mluvila: „Mnohokrát od onoho dne, Co jsem vládu nad Čechy

Složila ve Vaše ruce, Dovolila jsem si prosit, Byste k národu českému Milostivě nachýlil se.

Prosby moje, bohužel! Byly marné. I nehodlám Podobným Vás dotíráním Obtěžovat budoucně.“

„„Dobře takto učiníte, Paní švakrová!““ odtuší Zikmund. „„Neb co urputná Ctitelka kacíře Husa

Škodila jste svaté věci Od prvopočátku značně, A škodila byste jí Dále ještě mnohem více.““

„Trpělivě, pane švakře! Snáším Vaše výčitky, Ač jsou trpké, velmi trpké. Kéžby se jen zdařilo mně,

Naklonit Vás, byste aspoň Přímluvy mé za jednoho Odsouzence nešťastného Milostivě neoslyšel!“

„„Možná-li, vyhovím rád. Kdo ten Váš je milostníček?““ „Pražský měšťan, kupec Krása.“ „„Ha, nemohu pochopiti,

Že se neostýcháte, Paní švakrová, ujmout se Takového zlocha! Soudem Odsouzen je duchovním.

Při tom musí zůstat. Pro něj Snad se rozdvojiti s celým Duchovenstvem, největší by Bylo šílenství.““ „Uvažte jen

Přece milostivě, pane Švakře! že co bohužel se Stalo, v hostinci se stalo, Kde as mysli pitím již

Rozechvěny byly, a že Krása nezačal, než tehdáž Teprv odpověděl, když byl Drážděn mrzkým spíláním.“

„„Neměl nikdy zapomněti, Že je ve Vratislavi, A ne v Praze, v tom bahništi Rouhavosti, neměl nikdy

Zapomněti, že je blízko Majestátu svého krále.““ „Krása však je otec dcerky Roztomilé, nevinné,

Jižto bol umoří, jestli, Co by ještě horši bylo, O rozum jí nepřipraví.“ „„Že hřích rodičův se tresce

Na dětech, toť stará věc. Ze všeho, co uvádíte, Vysvítá jen Vaše slepá Láska ke kališníkům.““

„A což nepředvídáte, Pane švakře, takovým že Chováním nelidským Čechy Rozdráždíte ještě více,

Nežli bez toho již jsou? Není radno, vzniklý požár Rozdmychovat svévolně.“ „„Uhasím ten požár, kterým

Hrozíte, zajisté, až jen Prohlášena bude bulla Papežská; dřív rozsudek však Duchovní se vykoná.

Toť, přisámbůh, poslední mé Slovo, paní švakrová! Slovo neodvolatelné.““ A tím odchází a nechá

Žofie samotné. „Nuže,“ Žofie po chvilce volá, „Všechno mé usilování – Všechno marné! Nuže, již jsem

Odhodlána! Opustím ten Dvůr, skrz na skrz pokažený, Zahnušený šerednostmi. Lépe mezi šelmami žít

V pustotině, nežli zde. Pomsto nebeská, mějž průchod!“ Strašný den byl patnáctý den Března; neboť toho dne

Při zvonění všemi zvony Na měšťanu pražském Kráse Vykonán byl rozsudek Duchovní. Štětec se štítí

Líčit divadlo to, když byl Chuďas, přivázaný k zadním Nohám koňským, po ulicích Vláčen vratislavských, až pak

Tělo jeho rozdrcené, Pokálené blátem, krví, Hraniční ovinul plamen. Sběhlá na podívanou

Luza, ha, jak jásala! Ale díky Žofii, Že se mile postarala, Aby Lída, uspánlivým

Nápoječkem omámená, Neslyšela, nespatřila Ničeho, a že ji, když se Neodvratné bylo stalo,

Poslala průvodem, zcela Bezpečným, zpět do Prahy! Strašnější však patnáctého Březnového dne byl den

Sedmnáctý. Hle, tu kráčel Při zvonění všemi zvony, V plném císařském svém skvostu, Zikmund do hlavního chrámu

Města Vratislavi, vážně Za ním legát papežský, Ferdinando, biskup lucký, Za tím arcibiskupové,

Biskupové, prelátové, Za těmi též v plném šperku Německá knížata, potom Vévodové ze Slezska,

Vyslancové cizích mocí, Spolu hosté z všelijakých Zemí, také hosté z Čech. A když Zikmund na trůně byl

Vyvýšeném zasedl, A se všichni shromáždění Podlé důstojnosti své Byli seřadili, hle, tu

Na vyzvání Zikmundovo Předstoupil papežský legát, Ferdinando, biskup lucký, Rozvinul papežskou bullu,

Jíž obsahu ještě nikdo Neznal, ani netušil, A čet’ hřímajícím hlásem: Svatý otec, Martin Pátý,

Že vyzývá všechny světa Národy, jež vyznávají Víru křesťanskou, k tažení Křižáckému, a sic proti

Zatvrzelým sstoupencům Husovým, aby kacíři Tito vyhlazeni byli S tváře země naprosto.

Dokončil, a jakby hrom byl Udeřil do posluchačů, Všichni hrůzou ustrnuli. I odpůrci podobojích

Stáli němí, zpitomělí. Kriste Pane, učiteli Nejobětavější lásky, Jak jsi as se smutně s výší,

Kde se stkvíš u věčném lesku, Ty dva dny březnové díval Dolů na provozování Nauky své spásyplné?

Strach a úžas, vztek a zmatek Šířily se po Praze, Když tam zpráva donesla se O tažení křižáckém

Proti Čechům kacířům. Na sta bydlitelů města – Mezi nimiž nejvíc bylo Němců, nebo tyto hnětlo

Zlé svědomí – ze starosti O život svůj a své jmění, Utíkalo se k posádkám Vartenberským na Hradčanech

A na Vyšehradě, aneb Ve hradech a ve tvrzích se Krylo po venkově. Ale Zlost v tisících jiných vřela.

Tažení křižácké proti Čechům kacířům! Ha, vždyť si Kališníci vědomi Byli, nejhorlivější že

Křesťané jsou, nejvěrnější, A teď měli veškerému Světu býti vydáni Na hanebné rozsápání,

Jako mrchy dravým ptákům. A zlost vždy se roznítila Znova, kolikkráte Lída, Polopominulá smyslem,

Vyklouzla ze svých příbuzných Dozoru, a prostovlasá, Ve vlajícím obleku, Jevila se na veřejných

Místech, a s horoucím citem Vypravovala o smrti Mučennické otce svého, A divoce proklínala

Zikmunda a soud duchovní. Kdo však oheň rozdělával Nejvíc, byl Jan ze Želiva. Ten v zakladateli řádu

Dračího, totiž v Zikmundě, Onoho z svatého písma Spatřil draka se sedmi Hlavami a se sedmi

Korunami (množstvím zemí Zikmund vládl), jenžto přišel, Aby dětsko velebné Matky Boží, totiž pravdu

Novozrozenou, vyhubil. I naříkal, pln hořkosti, Na církev na římskou, jež prý, Nejsouc matkou již, anobrž

Macechou, jed svůj vylévá V proudech, jako nejlítější Saň, a kříž, to znamení Pokoje a lásky, nyní

Zdvíhá ku záští a vraždě. Leč nepřestal na řečích; Na popuzování jeho Ve středu pašijového

Téhodne se obec zbylá S duchovními husitskými A se členy vysokých škol Shromáždila na radnici

Staroměstské, a tu jal se Zase mluvit: „Týden ten nám Připomíná Spasitele. Známo Vám, jak trápili ho

A ho lítě sužovali, Až ke kříži přibili ho, A pak vrhli ve hrob, na hrob Kámen uvalili, a ten

Kámen zapečetili, Aby umučený nikdy, Nikdy již se nemoh’ zmoci. Avšak přes to přese všecko

Spasitel přec třetího dne Z mrtvých vstal. Ptám se Vás všechněch, Chcete i Vy z mrtvých vstáti?“ „„Vstáti chceme, chceme vstáti!““

Shromáždění zvolali. „Nuže,“ pokračuje Jan Ze Želiva, „tož nesmíme Za záda založit ruce!

Každá tvrz a každá víska, Každý jednotlivec, jenžto Ke kalichu přiznává se, Musí mužně připravit se

Na nejhorší. Avšak Praha, Slavná hlava české říše, Příkladem předcházet musí, Musí andělům se rovnat,

Kteří soudného dne budou Mrtvé v hrobech probuzovat Mocným zvukem pozounů.“ „„Radiž, kaž, my poslechneme!

Neboť vnuknutím Ty vyšším Mluvíš, muži bohoduchý!““ Shromáždění zvolali. I voleni na to čtyři

Vrchní hejtmané pro Staré Město, čtyři pro Nové, Jimžto klíče svěřeny Městských bran a radnic, a jimž

V každém městě čtyřicet Podřízeno podhejtmanů, Spolu ode všech sestouplých Přisáháno, přijímání

Pod obojí že chtí hájit Statky svými a svou krví Až do dechu posledního, A poslána ke všem městům

Psaní, oplývající Žehráním na církev Římskou, A je vybízející Ke spojení s matkou Prahou.

Leč i páni kališnické Mírné strany, ba i páni Katoličtí byli pychem Zikmundovým uraženi

Nanejvýš. Vždyť běželo O záhubu drahé vlasti, K níž je tolik milých, slavných Upomínek poutalo,

Běželo o vyhubení Národu, z jehož vyrostli Kořene co stkvělé stromu Koruny. I sám pan Čeněk

Z Vartenberka, ač nejvyšším Jmenován byl od Zikmunda V zemi české purkrabím Pro svou oddanost a věrnost,

Rozvzteklil se nad tažením Křižáckým, i chopil péro, A psal Zikmundovi takto: „Císaři a králi Uhrův!

Neboť Čechův králem ještě Nejsi, a jen tehdáž budeš, Až bys od nich přijat byl, A korunou korunován

Svato-Václavskou. Již spáchal’s Na národě českém mnoho Zločinů. Připustil’s, že se Hus upálil v Kostnici,

Čím na Češích utkvěla Hana největší, hana to Kacířství. I dal’s nedávno Měšťana pražského vláčet

Po ulicích vratislavských, A pak nevinného též Na hranici upáliti. I štval’s Kutnohorské stále

K neslýchaným ukrutnostem Proti podobojím, prodal’s Braniborsko proti všemu Právu, obsadil’s biskupství

Moravské nám nepříznivým Člověkem, i způsobil’s, Že se nyní proti Čechům Strojí tažení křižácké.

Ó které by bylo srdce České tak necitlivé, Žeby neusedalo Nad takovým tyranstvím!

Pročež posílám řád dračí, Jímž mne někdy ozdobil jsi, Tobě zpět i vypovídám Službu Tobě, poslušenštví.“

To psal Čeněk z Vartenberka Zikmundovi, učinil S Prahou smlouvu ku vzájemné Obraně, i dal u krále

Polského, u Vladislava, Jehož ve Vratislavi byl Zikmund rozškádlil, se tajným Potázati poselstvím,

Zdaž by on nakloněn nebyl, Přijmout českou korunu. Tak se věci měly v Praze. A co se Žižkou se dělo?

Dorazil-li k Prokopovi Z Ústí nad Lužnicí šťastně? A jak od něho byl vítán? Po bitvě u Sudoměře

Vida Žižka ráno, že již Odpůrcově opustili Pole, táhl ještě téhož Dne k Újezdci nad Vltavou.

Hle, a tu již vítali ho Jeho milí přátelé, Prokop, Mikuláš z Husince, Chval Řepický a pak Zbyněk

Buchovec a mnozí jiní, Již, starosti plni o něj, Vstříc mu byli spěchali. Všeobecná byla radost,

I nechtělo ukončit se Vítání a objímání, Líbání, tisknutí rukou, Až teď mladý Prokop zvolá:

„Plesám k Bohu, že Tě máme Nepoškozeného, Žižko! Neboť rovnou lásku, jak můj Otec Jan a máť má Anna

Z Mochova chovali k Husi, Chovám, Žižko, záštito Ty Naší věci, k Tobě já. Ó jak líčit slastné svoje

City, že jsi neoslyšel Upřímného mého zvání!“ „„Statný jun náš Prokop, bratr Horlivý!““ Mikuláš vece

K Žižkovi. „„Však přesvědčíš se, Až jen dostihli jsme cíle.““ „„„Nuže tedy!“““ Žižka na to, „„„Ku předu k našemu cíli!“““

Již ve starodávných dobách Čnělo na vysoké hoře Nedaleko od Ústí Nad Lužnicí pevné město

Hradiště, majetek mocných Vítkovců. Pevné to město Bylo, neboť pouze jednou Úžinou spojeno bylo

S zemí planější, ostatně Hlubinou chráněno všude, V nížto vody proudily, A silnými nad to ještě

Obehnáno zděmi. Chtěje Přemysl Otakar druhý Nebezpečnou šlechticů moc Vůbec zkrotit, od Vítkovců

Žádal, by mu město toto Postoupili; leč Vítkovci Raděj město zapálili. Od té doby Hradiště

Zříceninou bylo, až se Přičiněním Prokopovým Z zřícenin vznášely nové Zase hradby, jak v pralesích

Ze shniliny starých stromů Mladé pučí stromy svěží. S překvapením shlédal Žižka Dílo Prokopovo, ježto

Slibovalo podobojím Sídlem být nevydobytným. Pravil k němu Mikuláš: „Na Táboře oslaven byl

Spasitel náš, v tábořích Oslavil se lid náš český: Dejme tomu městu jméno Tábor, a my jmenujme se

Po něm bratry Táborskými!“ „„Staň se takto!““ hlásal Žižka. „„„Staň se tak!“““ hlásali všichni. Když pak na večer důvěrně

Pospolu seděli všichni, Poprošen byl Žižka, aby Obšírněj jim vypravoval, Jak vyvázl z Plzně, a co

Na cestě odtamtud zkusil. Vypravoval Žižka klidně, Jen když přišla řeč na osud Břeňkův, zakryl nalit tvář svou,

By nebylo spatřit slzí, Jež mu z oči kanuly. „Sláva hrdinovi Břeňku!“ zvolá Mikuláš z Husince.

„Skonal na nejkrásnějším Loži, na mrtvolách našich Škůdcův. Nechť nás potká stejný Osud, jen když zvítězí věc

Naše svatá! I byl osud Můj trpčejší, nežli jeho, Když jsem bez vítězství musel Pustit od Zelené hory,

A pak nečinně přihlížet, Jak se v Písku pokladnice Podobojích dostala Ve drápy železných pánů.“

„„Nenaříkej, Mikuláši!““ Prokop na to. „„Co je moje, Vše to daruji co bratr Bratřím svým i radostně!““

„„„Šlechetný jsi jun, Prokope! Poznávám to víc a více,“““ Praví Žižka, když se zas byl Sebral. „„„Čest a díky Tobě!

Teď však létavý čas nutí, Uvažovat, co nám nejdřív Vykonati třeba, bychom Proti budoucnosti mohli

Směle čelit. Pročež slyšte! Sídlo máme, v němž nám bude Možno, vzdorovat každému Útoku. Leč aby sídlo

Naše bylo tím jistější, Musí v celém okolí Na míle z každého kouta Vypuzen být nepřítel.

K obojímu třeba vojska Četného a cvičeného, Kázni navyklého přísné. A proto Vám radu dávám,

Abyste ze svého středu Vládu volili, kteráž by Pevnou rukou bez prodlení Provedla, co jsem Vám řekl.“““

„„„„Souhlasíme!““““ hlásají tu Všichni, a hned přikročeno K volbě, a voleni Žižka, Mikuláš, a Chval Řepický,

A pak Zbyněk Buchovec. „„Přistrčme teď poháry Na zdar naší vlády!““ zvolá Prokop. „„Na zdar naší vlády!““

Vzezní v síni a vzní znova. Když se rozšířila zpráva, V Táboře že Žižka vládne, Zavítalo k němu mnoho

Statných, vzácných bojovníků. Stavěl u něho se také Starší Roháč z Dubé, dosud Prospěv věci kališnické

V severovýchodních Čechách. Aj, jak tento podivil se, Když měl před ním Žižka velké Vojska svého cvičení!

Tu se podobaly všechny Jednotlivé vojska části Samočinným údům těla Živého, nejsvížejšího,

Operutěného. A což Vozové ty hradby, zcela Nový výmysl to Žižkův, Pravzory válečných našich

Baterií, na znamení Vůdce nejrozmanitější Podoby tvoříce, brzy K útoku a brzy zase

K obraně, opravdu tvrze Pohyblivé, jak se někdy Před Žižkovým duchem znáhla Vznášely na Kundraticích!

„Veliký jsi, Žižko, úkol Dodělal!“ dí Roháč z Dubé, Po cvičeni do Tábora Na koni když vraceli se.

„Život dal jsi nebývalým Dříve věcem, spolu moudře Upotřebil’s toho, co již Bylo, jako cepů, jimiž

Rolníci obilí mlátí, U sborů těch cepníků. A tak rychle vycvičil jsi Tisíce! Ba, kdybych věřil

V čáry, tož za čaroděje Měl bych Tebe!“ „„Milá jest mi Chvála z úst takého znalce, Jaký Ty jsi,““ Žižka krátce

Na to. „Ale řekni, Žižko, Co as soudíš o příbězích Vůkol nás? Vždyť povídá se, Že se Čeněk z Vartenberka

S Prahou proti Zikmundovi Spojil. Není-li to, bratře, Div divoucí?“ „„Na Prahu nic Nedávám od toho dne,

Co tak nevděčně, tak mrzce, Chovala se k nám, již jsme ji Vysvobodili svou krví. Co se týče Čeňka, jesti

Sice muž, v němž všechny ctnosti Vysokého šlechtictví Obrážejí se jak slunce V čistém štítu: zevnější to

Důstojnost a jemný mrav, Výřečnost a udatnost, Pouze jedné nedostává Se mu věci – stálosti.

Pročež učiníme nejlíp, Spolehnem-li na sebe se A na Všemohoucího, Jenž byl, jest a bude s námi.““

Zdali Žižka o Čenkově Trefně soudil povaze? Ejhle tu ten hrůzožasný Vodopád! Jak klidně dříve

Vlny jeho linuly se! Avšak skalím stísněny, Jak teď proudí divým proudem, Vystříkajíce až k nebi,

Rozmělujíce vše, čeho Zmocnily se, a hřmotíce, Že hřmot slyšet na míle! Tak se mělo tehdáž s tebou,

Milý český národe! Ty’s byl takým vodopádem! Z nejvřelejší pobožnosti Vystavěl jsi k slávě Páně

Stavby, nad něž, jak sám tvrdí Eneáš Sylvius, papež Pozdější, v Evropě celé Velebnějších nebylo:

Nebetyčné chrámy, kryté Klenutími kamennými, Dlouhosti a velikosti Podivuhodné; oltáře

Vysoké, zlatem a stříbrem Potížené, v něž ostatky Svatých byly vsazeny; Mešná roucha, protkaná

Perlami, šperk hojný všude, Drahocenné nářadí; Okna vysoká, prostranná, Ze skla nejvýtečnějšího,

Umělou zdělaná prací. Hněv a vztek však nad tažením Křižáckým a nad mnichy, O nichž věděl jsi, že kují

Proti tobě nejzhoubnější Obmysly, pomátly tobě Rozum. Zoufalostí zchvácen, Čekal’s ve své hrozné bídě

Na nové tisícileté Království Kristovo, v němž by Nebylo těch staveb třeba, Protože by každý nosil

Boží zákon ve svých prsou: A tu vrhl jsi se na ně, Jako tigr na svou kořist. Ha tu rozbořena byla

Velkolepá záduší Milevské a Nepomucké, Zlatá Koruna, ten stkvoucí Pomník Otakarova

Vítězství nad Belou, zpupným Králem uherským – ó kdo by Všechna sčet’! Ach věčná škoda Těchto staveb, jež i nyní

Svědčiti by mohly o tvé Horlivosti křesťanské, O tvé umělecké píli! Časům potomným již nelze

Bylo, nahradit tehdejší Ztrátu. Ó by národ nikdy Nepoddal se také líté Vášnivosti, zůstavuje

Soků trest raději – Bohu! Smutně v komnatě své seděl Čeněk z Vartenberka, vší svou Mocí nemoha zločinstvo

Zabránit. I vzrůstalo Nebezpečí den jak den. Na popuzování kněze Ambrože se na pahrbku

U Třebechovic, kterémuž Jméno dáno Oreb, shluklo Lidu ozbrojeného Velké množství, i táh’ lid ten,

Veden panem Krušinou Z Lichtenburka na Kumburce, Přes Mnichovo Hradiště, Jež obrátil v popel, milým

Bratřím v Praze na pomoc. Slavně byli od Pražanů Uvítání tito noví Bojovníci Boží, a hned

Ubydleni u svatého Apolináře naproti Vyšehradu, kde posádka Královská se držela

Sice udatně, i odkud Činívala výpady; Ale zkrotit nepořádek, Toť se přec jí nezdařilo.

Zatím Žižka na západě A na jihu moc svou šířil Víc a více. Strmí teď Nedaleko od Sušic

Na vápenci šeré hradu Zbytky. Nenajdeš jich snadno, Co by i při denním světle Na tebe činily dojem

Příšernější. Zří na tebe, Jako mrtvola, v rubáši Bílém daná na odivu, A kráčíš-li uvnitř, myslíš,

Dobře rozeznávaje Konírny, kuchyně, sklepy, Čeledníky, rytířskou síň, Mornu, ve hrobu že kračíš

Živém. Tak teď – ale tehdáž? Tehdáž hrad ten, jmenem Rabí, Vypínal se v celé síle, Své obrovské. Nebylo

Nad něj mohútnějšího V celých Čechách. Proto byli Před zástupy podobojích Světští tam a duchovní

Z blízka, jak z daleka, všechny Poklady své ukryli, Zlato, stříbro, drahokamy, Skvostné oděvy a zbraň.

Přileh’ v skutku Žižka k Rabí, Ale neběželo mu, Jakoby byl loupežníkem, O klenoty, o vzácnosti.

Pročež kázal vojům svým, Ohledav hrad kolkolem, Kdeby nejpřístupnější byl: „Až vrazíte do hradu,

Šetřte koní, šetřte zbrani, Dobrá nám to kořist bude! Především však hleďte jmouti Držitele toho hradu,

Jana Švihovského. Stejný Po rodu je Břeňkovi, Leč nestejný po smýšlení, Neb papežník zarytý je.

Předveďte ho přede mne!“ Tu Táboři urákali, A po krátkém oblehání Vnikli do Rabí. Činili,

Jak byl Žižka nařídil. Šetřili jen koní, zbrani, Vše ostatní na hromadu Snesli mimo hrad a v ohni

Zničili, a spolu s tím Sedm mnichů. I předvedli Před Žižku dva mladíky, Řkouce: „„Nemohli jsme dosud

Nalézt otce. Tady máš Jeho syny!““ Zlostně patřil Žižka tím svým jedním okem, Mstou planoucím, na mladíky,

Že se třásli. Ale zpomněv, Že sám otec je, že dceru Milenou má, přemoh’ zlobu. „Zůstanete,“ dí teď k hochům,

„Mými zajatci. Leč slušně Postarám se o Vás oba.“ Takový byl Žižka, hrozný V zápalu svém horlitelském,

Kde se na odpor mu stálo, Nikoli však nestvůra, Jak jen nenávist ho líčí. Tážete se, jaký děk as

Žižka z toho měl, že oněch Obou šetřil? Dělo se mu Jako v báji rolníkovi, Který v zimě našel zmiji

Zkřehlou, a ji z lítosti, By okřála, do luna si Pod šat strčil. Okřála, Pak ho uštkla. Vězte, z oněch

Obou úhlavní vyrostli Nepřátelé kalicha. Poprvé se podařilo Žižkovi před hradem Rabím.

Aby jenom škody nevzal, Kdyby zas naň dorážel! Smutně v komnatě své seděl Čeněk z Vartenberka, ani

Pomoci nevěda sobě, Ani rady, a již těžce Litoval chování svého K Zikmundovi. Ohlašuje

Jemu panoš, že dva páni, Zajíc z Klep a Arnošt Flaška Z Richenburka, žádají, By s ním mohli promluviti.

Čeňkem trhla tato slova, Neboť znal ty pány oba, Věděl, že jsou papežníci A milenci Zikmundovi.

„Ha, kdyby teď přicházeli,“ Myslí, „bych se zodpovídal! Zle by mohlo býti se mnou, Zle i s rodinou mou drahou.“

Leč, co dělat? Nelze bylo Vymknout se. Když páni vstoupí, Jde jim Čeněk slušně vstříc. „Čím Vám mohu posloužiti,

Milí páni? Co nového Přinášíte?“ ptá se hlasem Sevřeným. „„Jsme posláni k Vám Císařem a králem,““ praví

Tito skoro pojednou. Čeněk vrávorá, že musí O křeslo se zachytiti. „„Buďte bez starosti, pane

Čeňku z Vartenberka!““ vece Zajíc z Klep. „„Nad míru sice Proti nejasnějšímu Králi našemu jste hřešil,

Avšak král náš moudrý jesti A je milostiv. Pokládá Za to dle velikých zásluh, Jichž jste dříve dobyl o trůn

Jeho, že Vás v okamžení Nešťastném zlý duch nějaký Zmátl –““ „Přisámbůh, tak bylo,“ Zvolá Čeněk; „muselo tak

Býti, neboť nechápu teď, Jak jsem se moh’ dopustiti Převrhlosti takové!“ „„Pročež nejjasnější král Vám

Odpouští,““ dí Zajíc dále. „Odpouští? O dík mu, sláva!“ Zvolá Čeněk, z radosti Skoro bez sebe. „Přisáhám,

Že mu k věrným službám budu, K neporušitelně věrným, I svým statkem, i svou krví!“ „„„I jde,“““ jme se Arnošt Flaška

Z Richenburka teďky mluvit, „„„Král náš ve své milosti Ještě dále. Přes to všecko, Co Pražané provinili,

Přece ochoten je, s nimi Znova vyjednávat. Pročež Žádá od Vás, byste obec Pražskou svolal, a pak slova,

Kteráž my k ní proneseme, Podporoval důrazně.“““ „Má se státi, milí páni!“ Praví Čeněk, ruku jim

Podávaje, již nemálo Potěšeni byli, že se Poselství tak zdařilo jim. „Ale nyní,“ Čeněk dále,

„Buďtež mými hosty, bysme Na zdar pili a na dlouhé Panování Majestátu!“ Pili, hodovali notně,

A když jazyky se vínkem Byly rozpoutaly, mnoho Tajného svěřili hosté Čeňkovi, také že Zikmund

Brzy bude v Kutné Hoře S valným vojskem, a že za ním Přijdou křižáci, a potom Že se věci spořádají.

Čech je chytrá hlava, ale Nade všechnu chytrost jeho Jesti dobré jeho srdce, Tak, že kdo s ním zacházeti

Umí, namluvit mu může Všelico. I ze Starého z Nového města byla Obec svolána, a když pan

Zajíc z Klep a Arnošt Flaška Z Richenburka krásnými k ní Slovy promluvili, a pan Čeněk je co nejvroucněji

Podporoval, svolila Obec, aby se Zikmundem Znova vyjednávalo se, Netušíc, že všechno se jen

Dělo, aby odpor její Uspán byl a oblomen. Když však hned druhý den na to Posádka hradčanská tajně

Královskými voji byla Sesílena, a se zpráva O tom v město vloudila, Tu zrak tupý vyčistil se

Pražanům. Křičeno: „Zrada, Zrada!“ po všech ulicích. I shluk’ lid se na náměstí Staroměstském, kde korouhev

Pana Čeňka, jemu ke cti, Na radnici vztýčená se Stkvěla. Stržena korouhev, Probodána asi stokrát,

Na pranýři upevněna, A pak znakem znamenána Zrádce. A nedosti na tom, Lid, se rychle ozbrojiv,

Útokem hnal na Hradčany, A to sice s takou silou, Že pan Čeněk jistotu svou Hledat musel v útěku.

Konečně zběsilí přece – Nebyl Žižka v jejich čele – Odraženi, že zpět couvli Na Strahov a Malou Stranu.

Na Strahově bohatou sic Zapálili knihovnu, A co z Malé Strany zbylo, Nedotknuto požárem

Dřívějším, toť skoro všechno Obrátili v rum a popel, Ostatně nic nedovedli. I též o Vyšehrad vzteklí

Pokoušeli se vší mocí, Leč i tam nic nedovedli – Nebyl Žižka v jejich čele. Porážkami těmi stali

Pražané tak slabými se Na duchu, že nemohli se Ani zpamatovat. A již Zikmund vládl v Kutné Hoře,

A na všechny strany hrůzu Pouštěl, jak to ledovité Činí mrazy. Usnesli se Malomyslní Pražané

K němu poslat, s ním se smířit. Tu však vstane mezi nimi Kněz Jan ze Želiva, hřmotě Do nich velemocným hlasem:

„Co hodláte potřeštění? Žížeň chcete uhasiti Ohněm, hlad utišit jedem? K Hoře hledíte, jež páchne

Puchem tolik mrtvol čackých Kališníků? Oslepenci, K Táboru, tam hleďte! Tam náš Gedeon, jenž osvobodí

Ode jha nás bohaprázdných Madianitů, až trouba Jeho zavzní, pochodeň Jeho vzplane. Jenom Žižka,

Žižka jenom naše spása!“ „„Do Tábora, do Tábora!““ Křičelo několik z lidu; Úzkostlivost většiny však

Byla kotvu nadějí svých Spustila již tak hluboko V Horu, že se poslové K Zikmundovi volili.

Aj, co vyřídili v Kutné Hoře? Byli předpuštěni, Načež slyšel Zikmund, zpyšněn Výsledky tažení svého

Do Čech, s tajným posměchem Poslův omluvy a prosby, A jich přísahy, že věrni A poslušni býti chtějí

Pražané, kdyby jim jenom Svobody přál v náboženství. Doslyšel úlisný Zikmund, A pak vece úšklebně:

„Nuže, nakloním se k Vám zas V milosti, leč odevzdejte Prvé zbraň svou, novoměstští Na Vyšehrad, staroměstští

Na Hradčany!“ Tím jich nechal Státi. Ha, jak byli posli Rozzuřeni v útrobě své! Také opovrhování

Jimi – Prahou, hlavou říše! Spěli nazpět střelhbitě, A zpomněvše sobě, kdo jim Tehdáž pomoh’, když král Václav

Kázal, co teď kázal Zikmund, Sotva že dostihli Prahy, Křičeli již po ulicích: „Do Tábora, do Tábora!“

A po celé Praze rozleh’ Se jen jeden hřímavý hlas: „Do Tábora, do Tábora!“ Kostky jsou teď vrženy.

Svítězit anebo zhynout, – Nezbývá ti jiného Hesla, český národe! V zápas vejít musíš s celou

Evropou, s celým křesťanským Světem. Nuže junové, Nuže starci, ženy, panny, Všichni seberte své síly,

Byste dokázali, čehož Národ, ač je malý, schopen V povznešeném zápalu! A což mladý Roháč z Dubé

A choť jeho Eva ještě Ve zbouření všeobecném Tiché slaví slavnosti Lásky, hojně kvetoucí?

Ano, slavili. I právě, Rameno vinouce jeden Kolem šíje druhého, Pospolu seděli, čtouce

V jednom z spisů Tomáše Ze Štítného. Byl to čacký Spis, kde Štítný, v jehož prsou Svatý oheň víry, sloučen

S ohněm vědy, jasně hořel, A jenž slavičími zvuky Uměl okouzlovat srdce Lidská, hospodáře slunci,

Hospodyni měsíci, Čeleď hvězdám přirovnává. A tím čtením zaníceni Slíbili si, domácnosť svou

Spořádat že chtějí tak, Jak to moudrý Štítný káže. Slyš! Tu oznamuje hlásný S výše strážní věže mocným

Zatroubením návštěvu, A než tázati se mohou, Kdo je, vlítne do síně Anna z Frimburka, statečná

Choť to Petra Zmrzlíka Ze Svojšína na Vorlíku. „Tedy ještě na živu jste?“ Volá. „Již jsem myslila,

Že jste oba pochováni, Protože Vás není spatřit. Netkne Vás, že nebe metá Hromoblesky, zem se třese

Ve svých hlubinách, svět celý Pracuje k porodu věcí Neslýchaných?“ Ondřej – Eva, Těmi slovy zaraženi,

S podivením dívali se Na sebe. „Což pak jste spali, A já vytrhla Vás ze snů Sladkých, že tak zmámeni

Na se zříte?“ pokračuje Anna, a teď vykládá, Co se všechno událo Od času, kde Ondřej Evu

Pojal za choť, ku krbu ji Svému odváděje z Prahy: V jakých nebezpečích Žižka Vězel, co spácháno bylo

V městě Vratislavi, kterak Krása tam byl umučen, Ve chrámu pak ohlášeno Tažení křižácké proti

Čechům – „„Bože, ó můj Bože,““ Zvolá sličná Eva, „„jak jsme, Ondřeji, se prohřešili Proti otci, proti vlasti,

Uchváceni vírem lásky Sobecké!““ „„„Ha,“““ zvolá Ondřej, „„„Tažení křižácké proti Čechům! Znám své povinnosti

K Zikmundovi, co přednímu, Jenž požádat může české Koruny, leč tažení Strojit proti nám křižácké,

Na pranýř před celým světem Postavit nás, jako mrzké Neznabohy, zem a národ Vydat v zhoubu, čehož Václav,

Bratr jeho, tak úzkostně Varoval se, toť nechť snese, Kdo má k tomu srdce – já Jeho nemám! Rcete, vzácná

Paní, jež jste o nás vždycky Jako matka starala se, Kam mně jest se obrátit, Abych vinu, na mne lpící,

S sebe zmazal, stůjž to třeba Poslední mé krve kapku?““ „Kam jest Vám se obrátit?“ Vece Anna ze Frimburka.

„Kam jinam, než kde teď pražští Poslové za pomoc prosí, Kde Váš tchán okolo sebe Tresť shromáždil kališníků,

Do Tábora k Žižkovi.“ „„„Nuže!“““ zvolá Ondřej „„„Ihned Seberu své ozbrojence, A potáhnu do Tábora.“““

Tím pryč pádí ze síně. „„A já s Tebou potáhnu!““ Volá Eva za nim v mužném Nadšení. „Tak učiníte

Dobře,“ praví Anna k ní. „V době, jaká naše, nesmí Žena opustiti svého Muže. Do Tábora Vy

Se svým Ondřejem, já zase K manželovi do Prahy!“ V Táboře před Žižkou stáli Pražští poslové, pokorně,

S myslí skroušenou, vědouce Dobře, jak svým chováním Osvoboditele svého Urazili. Nepohnut

Slyšel Žižka jejich prosby, Mrače se a hledě na ně S opovržením. Avšak když Klekli před ním, spínajíce

Ruce a zaklínajíce Hrdinu, by neodepřel Praze podpory své, tož se Ozval hlasem mohutným:

„Vstaňte! Před Bohem klekejte, Nikoli však před člověkem, Jenž jen služebník je Boha! Ale vaše vrtkavost,

Polovičatost a slabost Učila Vás, před modlami Kroutit se a plazit, svíjet. Hanba, muž když, o svatosti

Úmyslů svých přesvědčen jsa, Nevytrvá při nich pevně, Ničeho nedbaje, ani Útrap, ani života.

Pročež se mi hnusíte Až v útrobě srdce mého. Leč bych dokázal, že nejsem Nelítostivým, svolám svou

Radu vojenskou: jak tato Rozhodne, tak budiž s Prahou!“ Tím propustiv posly, svolal Bez prodlení radu svou.

„Víte, bratři,“ počne Žižka, „Proč k nám přišli posli z Prahy; Víte také, jakou v prsou K Pražanům nevoli nesu.

Avšak jestli usoudíte, Že my přece máme Praze Na pomoc spět, podrobím se Rozhodnutí Vašemu.“

Ticho bylo, dlouhé ticho, Až teď Mikuláš z Husince Jme se mluvit: „„Pravda, Žižko! Že se Praha proti Tobě

Hrubě prohřešila. Ale Jestiť Praha hlavní město, Kde se živlové rozliční Ze všech vlastí stýkají,

Kde teď ta, teď ona strana Vrch dostává, a kde někdy I nejlepší podléhají. Pročež myslím, žebys neměl

Vinu Prahy na tak těžkou Klásti váhu.““ Žižka mlčí. Vece Chval Řepický: „„„Není Praha jenom hlavní město,

Jako jiné, jest i plodná Matka Čech, o jejíž čelo Zářící se věnec vine Nejslavnějších a nejdražších

Památek. Opustit milou Matku, právě když jí hrozí Nebezpečí největší, Bylby nevděk synů jejích.“““

Žižka mlčí. Ozve se Zbyněk Buchovec: „„„„Já tak se Na věc dívám. Bezpochyby Vrhne na Prahu se Zikmund

I s tou moci, co již teď má, I s tou, kteréž se všech koutů Světa jemu přibude. Leč moc taková nemůže

Dlouho dlít na jednom místě: Odkud potravu by vzala? Pročež myslím, bratři! Jestli Dovedeme Prahu držet

Nějaký čas, bude Zikmund Nucen rozpustit své vojsko, A vlast bude spasena.““““ Nastalo zas ticho. Žižka,

Zpozorovav, že již nikdo Nehlásí se k řeči, praví: „Rozuměl-li jsem Vám dobře, Jest to všech Vás rozsudek,

Bychom Prahu obhájili.“ „„Ano!““ přisvědčují všichni. „Slíbil jsem, že podrobím se Usnešení Vašemu,“

Žižka na to. „Budiž tedy! Potáhneme do Prahy. Oznamte to poslům pražským! Vy však chystejte se rychle

Na cestu! Neb má-li pomoc Naše vydat, třeba spěchu.“ Ale Zikmund dozvěděv se, Že chce Žižka táhnout Praze

Na pomoc, vypravil čerstvě Dvanáct tisíc lidu svého Pod velením Václava Z Dubé, Petra ze Šternberka,

Janka Svidnického, pána Donína, i konečně Pipy z Osora, jenž byl se Oslavil v tehdejších válkách

Uherských a vlašských. Toto Vojsko vypravil, by Žižky Nepustilo do Prahy. Vůdcové se poradivše,

Za Sázavou u Poříčí S vojskem položili se, Neboť přes tu řeku Žižka Musil. By však odražen byl

Od Benešova, od města Kvetoucího a na cestě Do Poříčí ležícího, Obsadili město silně,

A tam Hanuše z Polenska Udělali velitelem, Neohroženého rváče. V táboře svém za Sázavou

Když pak spolu seděli, Pravil Václav z Dubé: „Běda, Že jsem zvěř tu dravou, Žižku, Z klece pustil plzenské!

Po druhé pak, přisámbůh, Nedám sebe obelstiti!“ Pravil Petr ze Šternberka: „„Dvakrát sic mně selhalo již

V boji proti kališníkům, Nicméně doufám já směle, Že se po třetí mně zvede.““ Vece Pipa z Osoru:

„„„Nechme Žižky – nezajde-li Hanušovým odporem Chuť mu, odvážit se dále – Nechme Žižky bez překážky

Překročiti Sázavu: Tím nám snadněji pak bude, Připravit mu k občerstvení V řece koupel žádoucí.“““

Ó blahoví vůdcové! Ejhle! již se Žižka loučí S Táborem, kam také Ondřej S Evou, ne bez všelijakých

Nebezpečí, dostihl. „Tobě,“ praví ke Zbyňkovi Buchovci teď, „odevzdávám Tábor. Střež jej pilně! Neboť

Snadno předvídat, že naši Nepřatelé použijí Doby, kde my ostatní Vzdáleni jsme, by na Tábor

Doráželi. Po boku Ti Státi budou čacký Prokop A můj zeť. Poroučím Tobě Také klenot srdce svého,

Dcerušku svou, ježto nechce Osud svůj od osudu Dělit svého manžela. A teď s Bohem!“ A pak v plném

Brnění vyskočiv hbitě Na oře, táh’ se svým lidem, S devíti tisíci mužův. Jaký to pořádek! Pěší

Táhli, chráněni po obou Stranách, po pravé a levé, Dvěma vozů řadami, Dle potřeby spojitelných,

Vozů zevnějších a vnitřních, Z nichž se jako z hradeb mohli Vyřítit na nepřátele. Na každém z těch vozů bylo

Vozotaje jednoho, Pavézníků čtyr, třinácti Střelců, a když došlo k boji, Byl jich úkol do nepřátel

Vrazit, objet jednotlivé Částky jich a mezi sebou Sevřít, tak že, odloučeny Od svých, tyto obětmi se

Staly záhuby. Uprostřed Pěších byly s zavazadly Ženy, znající se také V zápolení. Kolem vozů

Harcovali jezdcové, Jižto, potřebí-li bylo, Mezi vozy zevnějšími A vnitřními mohli krýt se.

Tak, opustiv držebný svůj Tábor, táhl Žižka k Praze S táborem svým pohyblivým. V Benešově stkvěl se klášter

Minoritův s kostelem. V klášterní jídelně právě Seděl po obědě hojném Převor s ostatními mnichy.

„Nestrachujte se,“ teď vece, Milí bratři v Kristu pánu, Ničeho! Vždyť chráněni jsme Hanušem z Polenska, a ten

Umí mečem máchat, a má Vojska dost, by vzdorovat moh’ Žižkovi a jeho chase. Pročež naplňme poháry,

A veselé mysli pijme Na zkázu těch odbojníků Českých, na zkázu těch českých Kacířů!“ A všichni mniši,

Až na mnicha Nikodéma, Naplnili, přistrčili, A jekotem volali: „„Na zkázu těch odbojníků

Českých, na zkázu těch českých Kacířů!““ „Leč, Nikodéme,“ Ptá se převor s podivením, „Proč Ty jediný nepil jsi

S námi? Jaká příčina? Nejsi snad dobrého zdraví?“ I vstav Nikodém promluví Takto: „„Spílali jste Čechům

Odbojníků. Zdali těmi Opravdu jsou, aneb spíše Potlačenými, již proti Násilí se hledí chránit,

Netroufám si rozhodnout. Vždyť Vám povědomo, že jsem Teprv nedávno se z Němec Přistěhoval k Vám, tak že se

Ve zdejších záležitostech Ještě dobře neznám. Avšak Spílali jste Čechům také Kacířů. Ó moji drazí

Spolukmenovci, ó vězte, Že učení Husovo Nalezá i venku v říši Mnoho přívrženců. Neboť

Zpupnost kněžstva vyššího, Ustavičné odkládání Oprav, hlasno žádaných Na církevním sboru v Pise

A v Kostnici, vzbuzují I tam v říši nevoli. Neučil-li mistr Jakub Bremer v Děvíně a v Řezně

Mistr Oldřich Grünleder V duchu Husově? Ovšem že Byli za to upáleni, Jako Hus; nicméně však

Duchův nespokojenost Trvá dosavád. A co se Národnosti týče, Bůh sám Nejlépe ví, proč jich tolik

Rozličných po světě rozsel. Pročež měli bychom všichni Mezi sebou milovat se, A ne lítě zatracovat

Pro národnost.““ Tu se tvář Převorova, která dříve Vínem plála, žlučí skoro Začernala; nemoh’ převor

Ani slova pronést, až se Po chvíli na Nikodéma Tak osupil: „Krev v mých žilách Zastavuje se nad Tvými

Řečmi bezbožnými, svrhlý Mnichu! Ty se těch ujímáš, Co jsou svatým otcem dáni V kletbu? Kážeš lásku k nim,

Protože jsi tajným jejich Spojencem? Ha pryč z mých očí!“ A obrácen k ostatním: „Chopte se ho,“ volá, „bratři

V Kristu pánu, a odveďte Lotra do vězení, aby, Nezmění-li smýšlení, Upálen byl, jako mistři,

Na které se odvolal!“ Chopivše se Nikodéma, Odvedli jej do vězení, Z něhož aby šťastně vyváz’

V zmatku na to povstalém, Z celého mu srdce přejme! Zatím Hanuš z Polenska Prohlížel své vojsko, co byl

Rozestavil na půl míle Od Benešova. Tu nalit Rachot slyšet vozů, rachot, Že by předkové pohanští

Byli myslili, Perun že Jede větry na svém vozu Hromonosném; spolu slyšet Rozléhající se zpěv.

„Žižka k nám se blíží!“ volá Hanuš. „Buďtež hotovi, Abychom mu jinou cestu Ukázali do Poříčí,

Než přes město Benešov!“ Ale Žižka, dozvěděv se Vyzvědači svými, jakou Moc má Hanuš pohromadě

Před Benešovem, svůj pochod Zastaví a vece: „„Čím víc Vojska před Benešovem, Tím as méně v Benešově.““

A teď káže částce svého Lidu, aby Benešov Jinou cestou obešla, Vnikla v město, kde by nejmíň

Byla očekávána, A je zapálila. Na to Znamení, když první plamen Vyšlehne, že vrazí tudiž

Do Hanuše zmateného, A se zase spojí s ní. Hanuš čeká, až by Žižka Útok činil na něho.

Hle! tu z Benešova kouř jde, Ohnivý sloup vystupuje Z kouře, a se proměniv V hada jiskřícího, vine

Kolkolem se o město. „„„Podobojí již za námi. Kališníci v našich zádech!“““ Vzkřiknou v Hanušově vojště

Ti a ti úzkostným hlasem, Zmatek povstane ve vojště Hanušově, a v tom zmatku Vrazí Žižka do nepřátel,

Spojí rychle se svými se V Benešově, a se marně Nezadržev, spěchá dále K Sázavě tam, k Poříčí.

O požáru, kterým tehdáž Popelem leh’ Benešov, Svědčí dosud jeden oblouk Velebného kostela.

Již se tmělo. Vůdcové Za Sázavou znamenají Na obloze rudý odlesk Požáru. I praví Pipa

Z Osora k ostatním: „Špatně Asi pochodili naši V Benešově; červený svůj Prapor vystrčil tam Žižka,

Pročež buďme přichystáni. A jednejme, jak jsem řekl!“ A již Žižka přiřítil se. Zpozorovav však, že most

Přes Sázavu u Poříčí Není stržen, zastaví, A dí ke svým: „Zajisté, Že nás do nějaké pasti

Na druhém chtí lákat břehu. Pozor tedy! Já povedu Cepníky sám přes most napřed, Vy znenáhla potáhnete

Za námi!“ I vedl Žižka Cepníky své napřed přes most. Aj tu vidí v temnotě – Neboť jeho jedno oko

Bylo ve dne sokolové, V noci soví – aj tu vidí, Jak se nepřátelé snaží, Obklíčit ho ve třech houfech.

„Do vrahů!“ velí teď Žižka Cepníkům. „Dokažte, že jsou Cepy v rukou Táborův Smrtonosné hromy!“ Hej tu

Neváhali cepníci, Způsobili cepy svými Hřmot ohromný, k tomu ještě Povykujíce, a ti

Za nimi povykovali Též, a troubami a kotly Horazdili tak, že strach V nepřátely udeřil,

A že na útěk se dali, A že mnoho jich v tamějších Horních roklích skonalo. A když ráno slunce zase

Vzešlo, Žižka již byl v Praze. Ó jaké tu přivítání Statečného reka! Sotva, Že se zpráva „Žižka tady!“

Po městě rozlítla, nechtěl Jásání být konec. Všechna Srdce z hrobu zoufalosti Vstala, a vzkřísená k nebi

Vznášela se naděje, Že teď pomoženo Praze, Pomoženo celé vlasti. Rozumí se, že též tetka

Žižkova miláčka svého Vítala co nejupřímněj, A že Žižka stařičkou K sobě tiskl, jak syn matku.

Leč budoucnost předvídaje Hrůzyplnou, poslal ji Na svůj dvůr u Budějovic K bratru Jaroslavovi.

„Žižka v Praze!“ – ha, jak Zikmund Rozdurdil se zprávou tou! „Žižka v Praze navzdor všem těm Tisícům, co pod velením

Vojevůdců vybraných Vyslal proti němu, by mu Cestu zastoupili!“ – ha toť Mrzelo ho, trapně hnětlo,

Že se vzchopiv v hrdinské své Síle, s veškerým svým vojskem Vytáh’ z Hory, nic menšího Nezamýšleje, než Prahy

Výdobýt. I přišel šťastně Až k novému Václavovu Zámku u Kundratic, kde měl Pernou práci prohlížením

Velkých pokladů tamějších, Dosud z úcty k Václavovi Nedotknutých od lidu. Najednou však zaslechl,

Značnou posilu že Žižka Dostav od venkova, hodlá Potkati se v poli s ním. „Aj,“ dí k sobě, „neklať hrušek,

Až dozrají! Mohu čekat Na křižáky: Žižkovi se Dosype pak hodinka.“ A se vzchopiv v hrdinské své

Síle, s veškerým svým vojskem Spěšně couv zas do Hory, Zanechav za sebou množství Potravy a zavazadel,

By tím dřív byl z rány pryč. Leč bylo-li pravda, že se Žižkovi posila značná Od venkova dostala?

Ano, bylo tomu tak. Neboť z okolí slanského, Lounského a žateckého, Pod velením dvou rytířů

Udatných, Záviše totiž Bradatého a pak Petra Obrovce a v průvodu Kněze Špičky, tisíce

Přichvátili do Prahy Pěších, jak i jezdců. Byli Počestní to muži, plni Dobré vůle, drahé vlasti

Posloužiti; přec když táhli Přes Postoloprty, s jejich Strany neprominutelný Spáchán zločin. Zapálen byl

Klášter postoloprtský, Vzácný nad míru, že sami Podobojí želeli Ztráty tamější bohaté

Knihovny a listovny. Tak se stalo. Nesmíme však Vůdcům snad za vinu dát, Že se stalo. Zjištěno je,

Žatecký že svévolník Oheň kladl bez vědomí Vůdcův. Vždyť i Žižkovi, Ač byl pozorný a přísný,

Nelze bylo, všechnu svého Vojska zamezit bezuzdnost. Osudná toť boje kletba! Pohyblivý, pestrý život

Nastal v Praze hemžením Tolik lidstva. I vlád’ dosti Hezký pořádek. Táboří Jenom s svými ženami

Zbouřili se, oni proti Novomodním knírám pražských Měšťanů, a ty zas proti Kadeřům a drahocenným

Závojům měšťanek pražských. Neboť ve svém náboženském Horlení zatracovali Tyto věci, jakožto

Znamení zpupnosti světské. Ve smutečném rouše právě Vycházela z kostela Barbora, ctihodná tato

Polovice Bachorova. Ve smutečném rouše? Mějte Trpělivost! Uslyšíte! Tu se tlupa Tabořanek

Na ni vrhla, chtíc jí strhnout Závoj. Ale Barbora, Jak Vám známo, nebázlivá, Couvnuvši a podpírajíc

Boky rukama, vyjela Na ně. „Neodvažte se, Sáhnout na mne! Což nevíte, Kdo já jsem?“ „„Vidíme, kdo jsi,““

Jekotily Tabořanky. „„Vdova jsi, která svým šperkem Manžela chce nového Přilákati k sobě.““ „Ano,“

Na to Barbora, „jsem vdova! Avšak,“ vece s pocitem Důstojnosti své, „ne vdova Po manželovi snad všedním,

Nýbrž po Bachorovi, Muži, jenž as za nižádným Nebyl by se zpozdil, kdyby Osud nebyl obdařil ho

Bříškem k víře nepodobně Velkým. Pročež věrna budu I mrtvému, a se nevdám Nikdy již.“ „„Nu, toť je krásné!““

Tabořanky zase s smíchem. „„Ale co pak dokázal Nebožtík Tvůj za živa? My jsme dosud neslyšely

Ani slůvka o něm.““ „Tedy Slyšte teď! Když Vyšehradu Žižka dobýval, byl mezi Těmi, jižto měli úkol,

Po zdvihacím mostě vniknout. A ten úkol dodělal on Statečně. Most vyplňuje Břichem svým, zůstal on na něm

Poslední stát, aby nikdo Z nepřátel jím nemoh’ prchnout.“ „„Poslední stát zůstal? Aj to Trefí každý,““ povykují

Tabořanky. „„Lepší kousek, Hrdinštější, vypravuj nám O svém nebožtíku!““ „Tedy, Poslouchejte dobře!“ praví

Barbora. „Když potom Žižka Útok činil na Hradčany, Klopýt’ Bachor sic, a nemoh’ Na nohy. Já však ho našla,

A mu pomohla. Ó jaká Hrůzožasná noc to byla! Tmavorudé plameny Vyšlehovaly na Malé

Straně ze Saského domu, Též i z arcibiskupského Paláce naproti jemu, I z kláštera Tomášského.

K tomu slyšet se všech věží Tlouci na poplach, hřmot zbroje, Ryk a vřavu zápolících, Trub a kotlův divý hlahol,

Střelbu z ručnic, hromobití Z zkázonosných hrubých děl. Přes to všecko hnal můj Bachor, Když byl zase na nohou,

Na nepřátely, až běda! Klopýt’ po druhé, a to již Do hrobu.“ Tu Barbora Vzlykajíc vytáhla šátek

Z kapsy, by si utírala Slzy, ježto z očí jejích Kanuly. „„Toť v skutku něco!““ Tabořanky s pohnutím dí.

„„Věříme Ti, co se týče Tvého manžela; leč že jsi V oné hrůzožasné noci Dost smělosti měla, jemu

Po boku být, musila bys Teprva nám dokázat.““ „Dokáži, až k boji dojde!“ Volá Barbora, na cti své

Uražena. „„Známe se teď, Neujdeš nám,““ Tabořanky K Barboře, odcházejíce. „„Na shledanou na bojišti!““

„Na shledanou na bojišti!“ Barbora za nimi volá. Aby síly nezbujely, Prostředkem nejlepším bývá

Zaměstnání. Toho chopil Prostředku se také Žižka. Proti královské posádce Na Hradčanech postavil

Staršího Roháče z Dubé; Proti královské posádce Vyšehradské Mikuláše Z Husince, Špitálskou bránu

Zmrzlíkovi ze Svojšína Poručil, i dal všemožně Opevňovati vrch Vítkov Kterýž podnes na východu

Od Prahy své temeno Směle k oblakům povznáší, Aby, rozloživ se na něm S vojskem svým, spojení města

S ostatními přátelskými Městy mohl udržet. Prozatím však, aby Praha Nepřeplnila se lidstvem,

Ostrov obsadil nad mlýny Zarovskými. Tu byl zpraven, Několik že z českých pánů, Jan Michalec z Michalovic

Starší, Jan Chudoba z Ralska, Pak pan Škopek, Zajíc z Kosti, A Děčínský z Vartenberka S četnými se přibližují

Zbrojenci a nákladnými Vozy, aby hradčanský Zámek zásobili. „Aj,“ Vece Žižka, „potravy my

Sami potřebujem. Proč ji Postoupiti královským, Aby tito ztučněli, A my zchřadli?“ I bez hluku

Překročiv Vltavu, vrh’ se Mezi přichárející A hradčanský zámek. Ha, tu U Bubenče započalo

Divé zápasení. Čeští páni Chtěli mermocí k zámku Proniknouti, ale Žižka Zabraňoval cestu jim.

Dlouho na rozvzteklených Boje vlnách vítězství Váhalo, až statný Žižka Konečně rozprášil voje

Pánů, a jim odňal dvacet Vozů s těžkým nákladem. Pronásleduje pak dále Nepřátely, zapálil

Klášter Břevnov, jehož mniši S nimi byli drželi, Mnichy samy odevzdal však K potrestání Pražanům.

Znova rozdurdil se Zikmund, Že se, co buď sám podnikl Proti Žižkovi, neb dal Jinými podnikat proti

Němu, že se, nastojte! Vše to nedařilo. K tomu Křižácké žádoucí vojsko Oddálalo s pomocí svou.

Měl-li světu v posměch být? Tož se v hrdinské své síle Vzchopiv, zase s veškerým svým Vytáh’ vojskem, aby aspoň

Hrůzu pouštěl, kde by kráčel, Odstrašoval od spojení S prokletým tím vojevůdcem Jednookým. I byl, z Kutné

Hory táhnuv přes Mělník, Sotva dostih’ Litoměřic, Událo se tam, co musí Každým pohnout srdcem lidským.

Měšťanosta tamější, Aby získal Zikmundovu Milost, jeho vojíny Sedmnáct dal zatknout osob,

Z náklonnosti k podobojím Viněných, a poručil, je S rukama a nohama Svázanýma hodit v Labe.

Toho když doslechla dcerka Jeho, k otci přiběhla, K jeho kolenoum se vrhla, Přiznala se, z zatknutých

Jeden že je tajným jejím Milencem, a zaklínala Otce, by měl slitování. Ten však obořil se na ni:

„Nezdárná, Ty’s bez vědomí Otcova se odvážila, Oblíbit si kacíře? S očí mých! Co poručil jsem,

Ve své váze zůstane.“ A ni prosby, a ni slzy Nemohly tvrdého změkčit. Tu volá zoufale dívka:

„„Nuže, nechce-li se otec Zemský slitovat, slitujž se Otec nebeský nad námi!““ I chvátá tam k břehu, a hle!

Právě milenec se její S rukama a nohama Svázanýma hodí v Labe. I neváhá, skočí za ním,

A drahého objímajíc, Utone s ním ve vlnách. Takovými zdoben věnci Slávy, táhl Zikmund, jak as

Chtivá kočka horkou kaši Obchází, kol Prahy dále K Slanému, pak přes Křivoklát, Žebrák, Točník, Karlův Týn –

Kde prohlížel poklady Václavem tam zanechané – Do Zbraslavi, až konečně Šťastně došel Vyšehradu.

Chopiv péro, psal tu panu Oldřichovi z Rožmberka, Jenž nečinně na svých panstvích Meškal v jižních Čechách, takto:

„Čím to, milý Oldřichu můj, Že se neúčastňuješ V našem svatém boji? Jsi snad Churav? Nedejž toho Bůh!

Neb jsi rozmrzen pro lásku, Kterouž jsem kdys choval k Čeňku Z Vartenberka? Choval jsem, Nechovám již, co jsem jeho

Poznal. Rci, můj milý, jak jen Můžeš trpěti, že Tábor, Toto loupežnické hnízdo, Ohrožuje všechny krásné

Statky, co máš na jihu? Jesti bez odporu radno, Abys užil doby, kde tam Žižka není přítomen.

Pročež vzhůru, Oldřichu můj! Na Tábor se vrhni, rozboř Tábor, toto útočiště Zlosynstva, čím nejen sobě

Posloužíš, anobrž také Věci spásné, a mne sobě Zavděčíš na věky věkův.“ Oldřich, obdržev to psaní,

Z radosti se sotva mohl Spamatovat. Nebyl totiž Tak horlivým kališníkem, Jak někdy před Čeňkem se

Tvářil; pročež naděje, Toho vytlačit z milosti Zikmundovy, ztřeštila jej, Ba i udělala z něho –

Protivníka podobojích. Tak zchytralý Zikmund uměl Brzy hrůzu pouštět, brzy Vnadu zase nastražit.

Netrvalo dlouho, a již Oldřich s velečetným vojskem Ležel před Táborem, i dal Trubači a hlasatelem

Tamější posádku vyzvat, By se vzdala na milost I nemilost. Odpověděl S hradeb Zbyněk Buchovec:

„Hlasateli, řekni svému Pánu, že mu děkujeme Za návštěvu jeho, že však Není zvyk náš, obcovati

S zrádci, z nichžto jeden on.“ Odpověděl Prokop z Ústí: „„Řekni svému pánu také, Koulemi z hrubých svých děl

Že tak málo vyřídí, Jakoby hrách házel na zdi Táborské, co já zbudoval.“ Odpověděl Ondřej z Dubé:

„Řekni svému pánu dále, V Táboře že sice není Žižka, pouze jeho zeť, Jenžto však se vynasnaží,

Rovnati se tchánovi.“ K tomu žena připojila U Ondřeje stojící, Ozbrojena od hlavy až

Do paty: „Konečně řekni Svému pánu, že sic Žižka Není v Táboře, leč maso Z jeho masa, i krev z jeho

Krve, Eva, jeho dci.“ Tu se zasmál Oldřich smíchem Ďábelským „„Dobrá to kořist Bude,““ volá, i poručí

Střelcům pálit do Tábora. I počali střelci pálit Do Tábora z hrubých děl, Že nebylo ve dne kouřem

Vidět slunce, a že blesky Z rour dělových noc se v jasný Proměnila den. Byv o tom Žižka zpraven tajným poslem

Z Tábora, pošeptal svému Mikuláši z Husince Něco do ucha. I sebrav Tento bez prodleni jezdců

Tři sta padesát, ukryl se Před Táborem v záloze, A dal obleženým oním Tajným poslem říci, aby

Směle výpad učinili, Že pak vrazí do nepřátel Ze zadu. Učiněn výpad. „„Ha,““ posměšně zvolá Oldřich,

„„Podařilo se nám, lišky Vylákati z jejich děr? Do nich, do nich!““ Lítá seč se Strhne. Náhle vyskočí

S svými jezdci Mikuláš Ze zálohy. Rožmberští Slyší hřímat za sebou: „„Běda zrádcům, běda zrádcům!““

A již cítí pádné rány Jezdců Mikulášových. Postrašeni nenadálým Útokem zmužilost mysli

Tratí, prchnou, kam jen mohou, A co kořist zůstavují Vítězům veškerý tábor S všemi jeho zásobami

Potravy, a zlata, stříbra, Šatstva drahocenného, Všelijaké zbraně, hlavně Pušek, samostřelů, děl.

Nad tou hanebnou porážkou Rozčertil se Oldřich tak, Že dal na svých panstvích všechny Kališnické kněží schytat,

Uvěznit a mučit, až z nich Někteří i zahynuli. „Kdo má škodu, nestarej se O posměch,“ přísloví praví.

Jeho pravdivost se také Na Oldřichu stvrdila. Kulhal od svého již mládí, Ale když s takovou hanbou

Z boje vyšel, nechav svést se Zikmundovým lichocením, Vtipkovali kališníci: „Dřív pan Oldřich na jednu jen

Nohu kulhal, z patra stal se Kulhavým i na rozum.“ Po porážce Oldřichově Zikmund v zoufalosti byl.

Tolik pokusů již, aby Žižku zničil aneb zkrotil, Nezvedlo se mu, a běda, K tomu ještě ta porážka!

A křižáckých sborů dosud Ani stopa nejmenší! Co teď počít? Co teď konat? Odkud rada? Odkud pomoc?

Ejhle! tu na konci června První tlupy křižácké Jevily se sem tam, jako Jednotlivé kosmy sněžní

Před ohromnou chumelicí. Ale brzy sypaly se Ze všech blízkých i dalekých Končin v nepřehledném počtu.

Jaká pestrost bojovníků Nejrozmanitějších vlastí, Národů a mravů, řečí, Krojů! Hemžili se tu

Zpupní Maďaři, Charváti, Dalmatinci, Bulhaři, Sikulové, Valachové, Kumáni a Jazygové,

Rusíni a Rašané, Slováci a Slovinci, Korutané, Štyrčané, Rakušané, Bavořané,

Frankové, Švýcaři, Švábi, Bojovníci z Francie, Ze Špaňhel a z Anglie, Z Brabantska a z Holandska,

Z Falchraběctví západního, Z Durynk, z Foitlandu, z Míšenska, Z Lužanska a z Marku, z Slezska, Z Polska jak i z Moravy,

A, buď toho Bohu žel! – Mimo tolik válečníků Nečeských – i páni čeští. Shrnulo se tolik vojska

Přede Prahou stověží, Kolik před ní ještě nikdy Upatřeno nebylo. Čítalo se v tomto vojsku

Jedenkrát stotisíc branných Mužů, pěších, jak i jezdců. Ze všech zemí evropských Nepřátelské přišly sbory,

Jen ne z Vlach a z Skandinavska. A v tom vojsku pyšnili se Kolem krále Zikmunda Všichni kurfirštové z Němec

Kromě saského, markrabě Braniborský Bedřich, jenžto Jediný přivedl deset Tisíc ozbrojenců, oba

Markrabata míšeňští, Již přivedli spolu třicet Tisíc ozbrojenců, Albrecht, Vévoda rakouský, a tři

Slezští knížata, a dále Přes čtyřicet jiných osob Knížecího stavu, též i Patriarcha akvilejský,

Biskupové, prelatové V hojném počtu, ale říšských Hrabat, pánů a rytířů, Množství bylo nesčíslné.

A to vojsko, vizte, vizte! Jako světa potopa, Počíná teď zaplavovat Všechen prostor, od Prahy co

K severu se rozestírá, Protékán jsa Vltavou. Medle, jak jen možno bylo, Sehnat tolik lidstva k válce

S Čechy, kdežto benešovský Tvrdil mnich, že učení Husovo i v cizích krajích Našlo oblíbení? Inu,

Svatý otec křižákům byl Za skutek tak záslužný Plnomocné udělil Odpustky, a šířily se

O Češích nejpotupnější Pověsti, na příklad, že se Češi poddali modlářství, Vzývajíce na veřejných

Místech zlého ducha, tu Ve spůsobě beránka Bílého, tu ve spůsobě Beránka černého. Bylo

Tehdáž již, jak dosavád je. Bože, Bože! Ale není Nikoho, jenž by přes všechny Dřívější pokusy marné

Přec se ještě jednou snažil, Nepřátelské strany smířit, Než by nejhorší se stalo? Díky buďtež českým pánům

V Zikmundově vojště! Srdci Jejich mocně hnula blízkost Osudného rozhodnutí. Vyvolení z jejich středu

Poslové Aleš Holický Ze Šternberka, Václav z Dubé Na Leštně, Mikeš Divůček Z Jemnišť předstoupili spolu

Před Zikmunda se žádostmi Kališníkův, v čtyřech článcích Sepsanými, a s poklonou Hlubokou řečnili tak:

„Nejmilostivější králi! Mluvíme i jmenem svým, I všech jmenem, již nás k Tobě Poslali. Vždy při Tobě jsme

Věrně stáli a stát budem Budoucně; neb uznáváme Tebe za přirozeného Vládce svého, ač Ty nejsi

Ještě dle starého řádu Pomazán a korunován. Nejmilostivější králi! Pravil’s někdy, že chceš raděj

Vyhubiti zemi českou S veškerým národem českým, Než bys od úmyslu svého Odstoupil. Myslíme však,

Že to pouze slova byla, V rozmaru zlém pronešená Na okamžik. Vždyť jsi sám V české zemi zrozen, v lůně

Národu českého. Pročež, Nežby zkáza kolkolem se V krvavých rozlila proudech, Přečti tyto žádosti

Podobojích, v čtyřech článcích Sepsané, a uvažiž, Zdažby na základě jejich Lze nebylo, sjednat smír.

Nezavrhni, neoslyš nás, Nejmilostivější králi!“ Zikmund přijal listinu, Vhlídl do ní a pak vece:

„„Známe tyto články. Stalo Nedávno se v Praze o nich Usnešení. A již jsme Vzhledem k nim se obrátili

Na legáta papežského Ferdinanda, jenžto dosud Mešká v Našich říších. Musí Odpověď Nám brzy přijít.

Vedlé ní se řídit budem.““ Tím propustil české pány Dosti vlídně, tak že hvězda Naděje jim zableskla.

Leč jak zněla odpověď! „Vstoupiv do království, probůh! Vlastníma jsem očima Spatřil hrůzyplné věci,

Jichž bych nikdy nebyl věřil, Kdybych o nich byl jen slyšel Ve své uši: rozbořené Kostely a popálené

Kláštery, obrazy svatých Ztroskotané, zohavené, Kněží a kleriky buďto Zabité neb vyhnané.

Čechové se vychloubají, Že pro zákon a pro slávu Boží horlí. Avšak jaká Sláva Boží to, když chrámy

Rozmítají se a Páně Sluhové se zabíjejí? Jaká pobožnost a jaká Udatnost to, když se svatých

Ztroskotají, zohavují Obrazy? Jich čtyry články Předloženy byly mně: Předně s strany přijímání

Pod obojí, potom s strany Volného a pořádného Kázaní Božího slova, A pak s strany vyzdvižení

Světské vlády u duchovních, Konečně s strany trestání Hříchů, jak i očištění Jmena národu českého.

Ptám se, můž-li pořádnější Kázaní Božího slova Býti, než kněžími, kteří Od svých představených byli

Na pořádné cestě k tomu Ustanoveni? Čechové Neměli by domýšlet se, Že svatému písmu sami

Dokonale rozumějí; Toho nebe nepopřálo Dosud z smrtných žádnému, Ba nepřeje ani nyní.

Co se týče církevního Jmění, neměli by sami Chtíti rozsuzovat, zdali Připustit se má, či ne;

Sice mohlo by se zdáti, Že tak činí víc z bažení Po něm, nežli z toužení Po pokoře apoštolské.

Čtvrtý článek nechci tupit. – Kdyby Čechové jen pravých Chtěli prostředkův užívat, K očištění pověsti své;

Neboť špatně očišťuje, Kdo chce špínu smýti špínou. Vzhledem k prvnímu však článku, Ze všech nejhlavnějšímu,

Přiznávám, že večeře Páně od apoštolů A v původní církvi byla Udílena pod obojí

Spůsobou; leč odpírám, Žeby podlé nařízení Kristova neb pro spasení Ustavičně tak se díti

Muselo, a žeby církev Ani moci, ani práva Neměla, z důvodů dobrých Potvrdit i jiný řád.

Jistě záslužnější jesti Pokornost a poslušnost, Nežli pýcha je a zpoura Proti církvi. Chtějí-li

Čechové však mermomocí Účastni být kalicha, Ať se prosebně obrátí Na papeže, ale ne

Na Zikmunda krále, jehož Moc se na světské jen věci Vztahuje, leč nikoli Na církevní. Chtějí-li

Tedy Čechové jen to, Co je počestné, zastávat, Ochotni jsme slyšeti je, A budou-li dobrého

Smýšlení a mírného, Ne jenom jim odpuštění Bude dáno, nýbrž také Udělena milost. Avšak

Jestli v zpouře potrvají, Nenastoupí cestu spásy: Bude s nimi zacházeno Tím přísněj, čím větší předtím

Byla naše shovívavost.“ Po takové odpovědi Lepá hvězda naděje Ukryla se v černých chmůrách.

Hrozením a násilím Nezmění se přesvědčení, Spíše odpor vyvolá se. Vnucuj někomu i nebe,

Nebe samo zavrhne. Žižko, Žižko, obstojíš-li? Vypravují letopisy, Že kdys u Marathona

Hrstka Řekův porazila Nesčíslné houfy perské; Ale tytéž letopisy Vypravují také, že kdys

U Thermopyl Řekův tlum, Jak hrdinsky odporoval, Přec přemoci perské podleh’. Který z obou osudův

Tobě asi usouzen je? Stojíš, Žižko, na Vítkově, Pozoruješ odtamtud Tím svým jedním okem, ve dne

Sokolovým, sovím v noci, Všechna hnutí nepřátel, A jak Perun s oblakové Výše řídí vesmír, tak ty

S Vítkova vše řídíš, co tvým Vykonat jest vojínům. Křižáci se pokoušejí Na místech na všelijakých

Vypátrati, kde by bylo Nejsnadněji vniknout v město. Marné namáhání! Všechna Místa přístupnější silně

Obsazena jsou, útoky Všude slavně odraženy Bývají. I tak daleko Smělost obležených jde,

Že bran městských před křižáky Ani nezavírají. Aby jen přílišná k sobě Důvěra nebyla škodná!

V jedné z ohrad, jimiž Žižka Opevnit dal Vítkov, stála Také tlupa Tabořanek. I ty dychtily přispívat

K vlasti osvobození, K uchránění svaté víry. Hle! a mezi nimi byla Barbora, ctihodná vdova.

„Nuže!“ vece k Tabořankám, „Nedostála-li jsem svému Slovu?“ „„Chvála Tobě za to!““ Tabořanky volají.

„„Přece však si přejem vidět, Zdali srdcem neklesneš, Až na nás ta strakatina Za Vltavou přihrne se.““

„Proč bych srdcem klesla?“ na to Barbora. „Co záleží mně Na tom žití, když tu není Drahého Bachora mého!“

A hned počala zas slzet. „„Neplač, neplač!““ z Tabořanek Jedna praví. „„Nemyslily Jsme to zle. Ty stavila’s se,

A to stačí prozatím. Ale bláznivá tu Lída Schází. Neví nikdo z Vás, Kam se poděla? Vždyť také

Slíbila, že bude státi Při nás.““ Barbora, utřevši Sobě slzy z očí, na to: „Mluvila jsem včera s ní.

Svěřila mi, že se chystá, Svému otci na památku Rozžehnouti pochodeň.“ „„Pochodeň? Jakou pochodeň?

Ha, ha, ha! Bláznivá Lída Mluví ustavičně v zmatku.““ Tabořanky se smíchem. „Nesmějte se tak!“ odtuší

Barbora, snad vědouc již, Co provésti hodlá Lída. „Můž i bláznivému někdy Přijít zdravá myšlénka.

Ale co tam za Vltavou Kolohnáti křičí na nás? Nezní to: Hus, Hus! Kacíři!?“ Tabořanky poslouchají.

„„Opravdu, jest tak!““ dí mezi Sebou. „„Nuže, všeptejme jim Také něco do ucha!““ A teď křičí z plných hrdel:

„„Papežníci! Papežníci!““ Takovými předehrami K bitvě rozhodné dni za dny Uplynuly, až v neděli

Čtrnáctého července Před polednem Zikmund všechny Vojska křižáckého svolal Vůdce, a tak promluvil k nim:

„Nejjasnější kurfirštové, Velmožní a velevzácní Vévodové, markrabata, Knížata a biskupové,

Prelatové, hrabata, Rytíři a všichni moji Drazí spolubojovníci! Na bíledni jesti, proč ani

Žižka na Vítkově, ani Přívrženci jeho v Praze Na nás neudeřují. Chtí, abychom vládnoucím již

Nedostatkem potravy Donuceni, odtáhli. Pročež udeřme my na ně, Pokud nejsme umořeni

Lítým hladem! I nemůže Věru výhodnější den být K vykonání věci svaté, Nežli dnešní svátek. Staň se

Tedy o nešporách dnešních Útok všeobecný! Půldne Postačí nám k potření Tvrdošijných kacířů.

Učinil jsem rozvrh tento: Hradčanská posádka ať se Oboří na Malou Stranu, Vyšehradská posádka

Ať se oboří na Nové Město! V stejný čas našeho Vojska pravé křídlo hlediž Po Špitálském poli vniknout

Do Starého města, křídlo Levé Vítkova se zmocnit. Já sám uprostřed oblouku, Jímž se vine Vltava,

Zůstanu stát v záloze, Abych tam, kde by snad toho Zapotřebí bylo, mohl Vyslat podporu, a spolu

Pozorně náš tábor chránit; Neboť jest nám jednat s velmi Ošemetným nepřítelem. Jste s tím srozuměni, moji

Drazí spolubojovníci?“ Urakají křižáci, A hned počnou šikovat se. Zpozorovav Žižka s hůry,

Co se děje dole, káže, Aby podobojí klekli K modlitbě. A tito kleknou, Znamenají čelo, ústa,

Prsa křížem, pozdvihují S sepiatýma rukama Oči k nebi, a teď pějí Mocným hlasem při zvučení

Trub a kotlův rázné žalmy, Pějí tak, že hlaholy Zatřásají útrobami Křižáků. Pak Žižka vstav

Od modlitby, jme se mluvit: „Bratři! Sestry! Vizte tamo Za Vltavou nesčíslné Množství našich odpůrců!

Avšak nestrachujte jich se! Blud je vede, hřích a šalba, Kdežto v našich srdcích plane Zbožnost, čisté nadšení.

Pročež nestrachujte jich se, Buďtež spíše pamětlivi, Jak se podlé staré písně Předkové chovali naši

Na výšině moravské, Na Hostajnově. Jak my zde Na Vítkově, byli tehdáž Obklíčeni nepřátely,

Surovými Tatary. Vedro nastalo, a již Vestoň radí krutou žízní Trápeným, by poddali se.

Tu však Vratislav jej chvátí Za paže: „„Prorado,““ vzkřikne, „„Mrzkost jest poroba Hospodinu, Hřiech, v porobu samochtiec dáti šíju!

Za mnú poďte, mužie, kto tak smyslé, Za mnú, před stolec mateřě božiej!““ A když předkové se naši Pomodlili, hle! tu s nebe

Přišla pomoc, déšť přehojný, A jím zobčerstveni, šťastně Vzdorovali Tatarům, Až je spasil Jaroslav náš:

Hana prosta byla vrahův. Tak i nás, se pomodlivších, Neopustí Všemohoucí, Jemuž poroba jest mrzkost,

Dá nám, mužně zápasícím, Dá nám vítězství a slávu: Čechy prosty budou vrahův!“ Rozníceni těmi slovy,

Bratři, sestry zvolají: „„Žižko, Ty náš Vratislav jsi, Budiž též i Jaroslav náš!““ A již k boji chystají se.

Vyzvánějí, vyzvánějí Hrubá děla s Hradčan, hrubá Děla s Vyšehradu slavnost Krvavou. A již křižáci –

Prašní zvěstují kotouče Blížící se bouřku – kvapí Po Špitálském poli k městu Starému. Tam na bráně

Stojí Zmrzlík s manželkou svou, Ježto celá oděna je Ve zbroj železnou, meč pevně Držíc v pravici, a štít,

Čím se kryje, v levici. „Jest mi úzko, drahá Anno, O Tebe!“ dí Zmrzlík. „Kéžbych Nebyl Tobě povolil,

Po mém boku státi v půtce!“ „„Po Tvém boku jest mé místo V slasti, v strasti!““ odtuší Anna neohroženě.

Divokým hlukotem valí Křižáci se k otevřené Bráně. Tu však na znamení Zmrzlíkovo vyjedou z ní

Kališníci s svými vozy, Rozrazí křižácké sbory Na dvě půle, každou půli Sevrou mezi svými vozy,

A teď nastane seč krutá. Konečně křižáci musí Utíkat po velké ztrátě. Ale také na straně

Podobojích byla ztráta Velká, největší as ta, Anna z Frimburka že klesla, Střelou v hrdlo raněna,

A v náručí manželově Ducha svého vydechla. Sláva budiž statné paní! Mezi tím již jiné sbory

Křižáků se přes Vltavu Byly přeplavily, a hned, Nejen pěší, leč i jezdci, Zpupným podobni Titánům,

Domněvším se kdysi Zeusa Strhnout s trůnu jeho, slepě Na Vítkov se obořili. Ten však mocně se jim opřel

Strmými stráněmi svými, Tak že množství jich se dolů Kotálelo, zlamajíc Vaz a nohy. Posměch s vrchu

Zavzněl, posměch ohromný. Rozvztekleni seberou se Pěší znova, počnou znova Vzhůru stoupat, a shlídnuvše

Tabořanky v ohradě, Křičí na ně: „Vítejte nám, Nevěstičky! Přicházejí Vaši ženichové pro Vás.“

„„Přijďte, přijďte!““ Tabořanky Na to. „„Ukážeme Vám Cestu do komůrky.““ A v tom Osypají stoupající

Střelami a sudlicemi. Přece nepřestanou tito Stoupati, leč najednou Vítkov promění se v sopku,

Vyhazuje z plamenitých Pušek smrtonosné koule – Křižáci se musí vrátit. Hřímají na Malé Straně

Hrubá děla do Saského Domu. Tam se zatarasil Starší Roháč z Dubé, an boj Zuří po ulicích, zuří

Po Vltavy břehu celém. Roháč stojí jako dub, Jenž se mohutnými svými Kořeny zakotvil až do

Nejhlubší hlubiny země, Leč když děla ochabují, Činí výpad, a spojiv se S ostatními bratry, žene

Královskou posádku zpátky Na Hradčany, jak ji v roce Minulém hnal Žižka tam. Hřímají na Vyšehradě

Hrubá děla u potoka Botiče. Královští dychtí Přes potok do města vniknout Nového. Leč Mikuláš

Z Husince jim odporuje. Kolikrát jim podaří se Postoupiti, tolikrát Žene on je, tento medvěd

Šumavský, tlapami svými Strašlivými zase zpět. Nad tím Botič raduje se, Neboť proudí jarým proudem

Do náručí Vltavy. Ač křižáci dvakrát byli Odraženi od Vítkova Chtěli, když se zotavili,

Přec po třetí pokusit se, Zdažby nepřálo jim štěstí. Pobádal je k tomu stud Za porážky utrpěné,

Pobádala spolu žluč. Šikují se poznovu, Činí útok předivoký, Hle! a již se zmocnili

Věže, na Vítkova stráni Strmící, a již, nastojte! Žižku, blesku rychlostí Přispěvšího na pomoc,

Obkličují – – Ó zajmou-li Žižku, kdo pak nahradí ho Kališníkům!? Leč tu jeden Z bratří – jest mu jméno Spáček –

Zpozorovav nebezpečí, V němžto Žižka vězí, zvolá: „Za mnou, za mnou, kdo chce, aby Žižka nebyl ztracen!“ a již

Vrazí do nepřátel, tluče Kolem sebe, jako hřebec Zplašený, a Žižka stojí Osvobozen, spasen. Ale

Spáček klesá, krev se hrne Z jeho ran, a jenom tolik Ještě lze mu promluviti: „Žižko, jsem já tentýž Spáček,

Bývalý konšelův sluha Novoměstských, jejž jsi někdy Ostře káral, velmi ostře. Díky Tobě za to! Tebou

Mohu teď co bojovník Boží v počestnosti zemřít Za Tebe!“ A podav ruku Žižkovi, kterouž ten vděčně

Stiskne, vzdechne naposledy, A pak zavře oči své. „„Věčný pokoj s Tebou, Spáčku, Statný bojovníku Boží!““

Žižka dí, a kvapí tamo, Kde je zápas nejtužší. Tak se bitva protahuje Hodiny, a neustále

Krvavého divadla se Pestré mění výjevy. Slunce, zdá se, nechce ani Zajít z zvědavosti, kam se

Bude chýlit vítězství. Hej tu vlítne do Zikmunda Netrpělivost, i káže, Ze starosti pustiv tábor,

Záložním svým vojům všechněm, Vltavu by překročily. Co když stalo se, spojí se S těmi sbory, ježto právě

Nazpátek musily couvnout Od Vítkova, a dá z děl svých Páliti do vrchu toho, Jakoby jej roztřískat chtěl.

Pak, když myslí, žeby dosti Na tom bylo, objíždí své Vojsko na oři, na letném, Přimlouvaje, domlouvaje,

A teď zvolá: „Ještě jednou Vzhůru, vzhůru, hrdinové! Před západem slunce musí Vítkov náš být!“ Hej tu

Křižáci se vzchopí znova, Napínají všechny síly. Leč když nejlíp jim se daří, Co to najednou? Hle, hle!

Za řekou tam, za Vltavou, V táboře křižáků počnou Stany hořet, a větříčkem Rozdýmány večerním,

Šíří plameny se kolem Dál a dál. Toť pochodeň ta, Kterouž Lída, k táboru se Přikradnuvši, milenému

Otci na památku, byla Rozžehla. „Ha, kacíři Za námi!“ křižáci vzkřiknou: Tito vracejí se z boje,

Tito stojí zaraženi, Nevědouce, co počíti. V tuž však dobu kališníci – Jan Želivský s kalichem

V jejich čele – vyřítí se Ze Špitálské brány, vrazí V bok křižáků, an se Žižka, Věda každé případnosti

V bitvě užít, s hůry na ně Oboří, a nyní platí, Co se v zákoně čte starém: Oko za oko, zub za zub,

Život za život. Žádného Není milosrdenství. Co se z vojska křižáckého Nemůž dostat přes Vltavu,

Pobito, i Vltava Sama množství jeho zhltí. Kališníkův toho dne jest Vítězství. Však druhého dne,

Jak as s nimi, jak as bude? Dosti ještě Zikmundovi Zbývá lidu branného. Prozřetelný Žižka v noci

Znova opevnit dal Vítkov, Nevěře svým protivníkům, A když slunce vyskočilo, Dychtivo jsouc, na bojišti

Ohlídnout se, tož byl Žižka Hotov, zase vejít v boj. Ale jaké divadlo se Naskytne mu za Vltavou!

Čeští pánové tam prou se S cizinci, již drze jim Přičítali špatný prospěch Křižáckého tažení,

I ze zrady vinili je. A již tasí obě strany Krvolačné meče, i by Jistě bylo došlo k seči,

Kdyby nebyl Zikmund přispěl, A obvyklým lichocením Blízké bouřky utišil. Pánové však cizí jsou již

Promrzalí, dlouhých útrap, A přec marných, příliš syti, Nežby déle pomeškali. Rozloučí se s zamračenou

Tváří a proklínajíce Celou válku hnou se – domů. Vidouce to podobojí Na Vítkově zbožně kleknou

K modlitbě, a při zvučení Trub a kotlův zpívají: „Tě Boha chválíme!“ A hle! podobojí v městě,

Uslyševše spasnou zprávu, Kleknou též, a při zvučení Trub a kotlův zpívají: „Tě Boha chválíme!“

A pak všichni dohromady Přivinou se k Žižkovi, Činí díky, vroucné díky, A se jednohlasně na tom

Usnesou, že budoucně má Vítkovu být jméno Žižkov. I rozhostila se radost Po celé zemi,

I zpívali pěvci k varytu Po celé zemi: „Aj, Žižkove, Stkvi se svým jmenem,

Stkvi se a pni se Směle až k oblakům!“ „Ať tvé čelo Nejzlatějšími paprsky

Políbí každé ráno! Ať tvé čelo Nejzlatějšími paprsky Políbí každý večer!“

„A potomstvo Ať tě každé léto Nejsvěžejšími Ověnčí věnci,

A cizí vrahové Kdyby vpadli zase, Ať za čest svou, Za vlast a volnost

Na tobě bojuje, Na tobě jak bojoval Žižka! Tě Boha chválíme!“