Když při plesích jsem, stává se,
Že stranou tiše stojím sám
Pohřížen ve svých myšlénkách,
A hluk ostatních přeslýchám.
To slasť ta činí, blaženosť,
V níž přáno mi se kochati,
Slasť taková, že nelze mi
Ji rozumem svým stíhati.
Hluk okolo mne množí se,
Já stojím zamyšlen a sám,
Nic neslyším – nic nemyslím,
Než že tě zaslíbenou mám.
A nechť se mocí vichřice
Hřmot okolo mne rozmáhá:
Kde já jsem ve svých myšlénkách,
Tam vládne tichosť přeblahá.
Co ze snů mých mne budí zas
A přivádí mne ke hnutí?
Z tvých úst laskavé slovíčko,
Tvé ruky jemné tisknutí.