Byli veselí tři bratři, Sbratření ne sice rodem, Ale stejným smýšlením. Byli v bujném mládí květu,
Měli peněz dost a dosti; Tedy žili po své zvůli, Hodovali, hýsovali, Až tím přišli na koráb.
Co teď počít? Se žebráckou Chodit mošnou? Styděli se; To vším právem. Pracovati? K tomu byli příliš líní.
„Do lesa!“ z nich zvolá jeden, „Do lesa, do zeleného, Ten nám byt dá, výdělek.“ „„Do lesa, do zeleného!““
Zvolají tu všichni tři; Do lesa pak spolu šli. A jak krahujové lační S výše pasou po kořisti,
Na kterou by mohli vrazit: Tak ti tři tam s lesní skály, Mnohý povoz s drahým zložím Mimo jel, i mnohý poutník
Mohovitý mimo kráčel. Přepadli je spojenci? Nikoli! A proč ne? Srdce K činu neměli. Ó zločin,
Zvláště, je-li zločin první Kolik síly vymáhá! Ó kdybychom sílu, jížto Zapotřebí ke zlému,
Vynakládali na skutky Šlechetné, jak zcela jinak bylo by v tom životě! Noc je, pošmúrná noc, tmavá;
Ani jedné hvězdičky Není vidět na obloze Nebeské. V té noci černé Muselo se něco stát,
Nouze byla příliš velká; A teď – kroky slyšet, kroky Blížících se pocestných. Dva jsou. Jeden kráčí napřed
Se svítilnou, druhý za ním, Zvolna, kmet již, jak se zdá. „Nuže, k dílu!“ zvolají Bratrův dva. „„Ustupte!““ praví
Třetí. „„Ha, jak úzko je mi, Jak mně srdce bije v prsou!““ „Nebudeš-li s námi, přítel S přátely, druh věrný s druhy
Věrnými, tož přisámbůh Padneš tudíž první sám!“ A již vyřicují všichni Tři se na přicházející.
„Stůjte, podejte se nám!“ Leč jak svítilnou staršímu svítí Do tváře, koho v něm spatřují? Sluhu Páně zří, to vznešeného
Znaky úřadu jim zjevují. K nemocnému kněz jde v pozdní noci, Ač ho břímě tíží starosti, A jde rád, by umírajícímu
Posloužil oltářní svátostí. Vece: „Čeho žádáte? Já světských Nechovám u sebe klenotů. A co s sebou nesu, poskytuje
Jenom rozhřešeným blahotu.“ A hle, právě v tuto chvíli Ze záslony tmavošerých Mračen měsíc vystupuje,
A svým stříbrobílým leskem Velebníka ozařuje, Že se stařec nezdá zemským Tvorem obyčejným být,
Nýbrž před očima zbůjců, Jako jeden z nebešťanů, V nadzemské se slávě stkvít. A ti zbůjci oněmělí
Trnou, stojí zkamenělí. A k ním dále vece sluha Páně: „Jste as dosud začátečníci; Kéž byste již nikdy mrzkých chtíčů
Zchvátit nedali se vichřicí! Ó jak blažen je, kdo bodrou pílí Potřebného sobě dobývá; A nekřivdě – prospívaje jiným,
Vždycky pokojné svědomí má! Obraťte, pokud vám času přáno! Poslechněte mého vyzvání Usmiřte se s Bohem! Není dalek,
Podám vám jej. Čiňte pokání!“ Ha tu, jakoby je rámě Neviděné k zemi strhlo, Přemoženi, překonáni
Mocí, nikdy pocítěnou, Všichni tři mladíci rázem Na kolena padají, Skroušeně se přiznávají,
A se svatosvatým slibem Zavazují, budoucně Počestnou se bráti dráhou: A kmet všechny rozhřešuje,
A podává pak jim chléb, Jenžto mrtvé oživuje, A na nebi vyjasněném K měsíci se hvězdy přidružují,
A svým leskem zjev ten oslavují. Velebník pak šťastně cestu K nemocnému dokonal, Potěšil ho, posilil ho,
Že se duše jeho klidně Odebrala na věčnosť; Ale ti tři zbloudilcové Slib svůj přísně zachovali,
Neunavnou prací z bídy Vynořili se a žili, Každý ve svém vlastním staně, Blaze, blažíce i jiné –
Chválen budiž sluha Páně!
Cookies on Poetry Cove