Jak slavně, Rýne,
Horský ty jinochu bujaré statečnosti,
Vstupuješ do života!
Co tobě do skal vzdorujících!
Ejhle, směleji
Než kamzík od temena skáče k temenu,
Přeskakuješ hlubiny.
I ženeš se ku předu bez ustání
Orlíma křídloma,
Od cíle k cíli,
Povědom si své velikánské síly!
Propasť rozšklebenou na míle tlamou
Hrozí tě pohltit;
Ty však s chrabrými spolčuješ se tovaryši,
Ej, zmáhají se síly tvé,
A vyplňuješ propasť,
Na břehu na jediném
Květoucích říší poje pět,
A slunce i měsíc i hvězdičky
Ke smlouvě přátelské
Přitiskují blýskavé pečeti své!
Leč ku předu ženeš se neunaven –
Ještě jedna hloub,
A ještě jeden skok rekovný,
A šťastně dole jsi,
A hrdě se ubíráš dále,
Dále a dále neustále.
Než co činíš najednou
Tam v nižině,
Nešťastníku?
Šumícím-li svým nektarem
Tě opojila réva,
Již na hladších drahách svých
U břehů, hrady zdobených a městy,
Jsi okusil?
Ha pošetilče,
Dosti mocen jsa,
By’s na ramenou svých gigantských
U veleslávě
Evropu odnes veškeru,
Rozděluješ, rozdrobuješ
Sil svých hojnosť sebranou,
I nepřestáváš
Ji rozdrobovat, ji rozštěpovat,
A prvé tak svěží, statný jinoch byv,
Plazíš se do moře
Jako stařec!
O Rýne, Rýne, jenž by’s nerozdroben
Nejmohutnějším velikánem byl,
Ty’s obraz dělených slovanských sil!