Umdlen prudkým cestováním v jaře,
Sed’ jsem o polednách pod strom stinný,
Abych zotavil se. Tu jsem usnul.
Zdálo se mi o růžovém keři.
Statný keř byl, krásné měl i růže,
Ale krásnější, než všechny růže,
Byla dívka, pod tím keřem spící.
„Aj,“ jsem pravil ve sně tiše k sobě,
„Jaká šťastná, blahá příhoda to!
Bláznovství by bylo, neužít jí;
Vždyť té dívce, dívce čarokrásné,
Políbení dát, nebude hřích snad.“
A již lehounce jsem přikrádal se.
Běda, co tu najednou se stalo!
Měnil kmen se keře růžového
V tělo velikánské, v tělo obra,
V rameno pak každá z jeho větví,
V ostrý meč pak každý z jeho trnů,
Ve hlavu pak každý z jeho květů,
Ve hlavu, přílbicí opatřenou.
A teď počal obr velikánský
Všema ramenoma pohybovat,
Všemi meči kolem sebe máchat,
A očima všech hlav divě kroutit,
Že mě obcházela hrůza hrozná.
Leč jsem rek, z rekovné pošlý krve,
Na to jsem si zpomněl a se sebral.
K dívce přístupu si vydobyti,
Byla vůle má, rekovská vůle.
A již na obra útokem hnal jsem.
Tu – „Nu, co tu?“ tážete se? Vězte:
Tu jsem procit’, to tam bylo všechno,
Celý obr, ach! i krásná dívka.
Než jsem na jednom se ustanovil:
Kdybych dívku takou někdy zočil,
Ne snad ve sně, ale v skutečnosti,
Tož bych jí si nedal zabraňovat,
Byť bych musil boj podniknout o ni,
A byť v boji tom šlo o můj život!