Když přijde smrť a řekne pak:
„Nuž, uchystej si teď svůj vak;
Neb dál jest, milý druhu,
Nám jít z té země kruhu!“
Složiti musíš tehdy vše,
Co’s konal a co’s spáchal zde,
Své zasluhy i viny,
Své dobré i zlé činy.
Zlé však na centy tížky má,
Jíž na pouti vždy přibývá,
Až břímě tebe zchvátí,
A konečně tě zvrátí.
Leč dobré, toť jest lehounké,
Lehčí, než péro drobounké,
A nese na věčnosti
Se všude bez těžkosti.
Hleď tedy naplnit si vak
Dobrými skutky, brachu, tak,
By mohlo cestování
Se dít bez naříkání!