Byla noc a na obloze Plály věčné lampy hvězdné. A širými pod nebesy Jinoch klečel přenešťastný:
Rozcuchané jeho vlasy Vlály mu okolo skrání, Jako větve rozdrcené Okolo pně cedrového,
Jímž vichřice sem tam zmítá; Z lůžek vpadlých jeho očí Kanuly horoucí slzy Řídko, poslední jak kapky
Z vysychající studánky. A teď zdvihnuv obě ruce, Takto k nebesům se modlí: „Slyš mne, Bože, slyš mé lkání!
Zkusil klopoty jsem tolik, Na zemi zde přebývaje, Že se zdá mi žalářem být, Vězením nejstrašlivějším.
Avšak je-li tím, můj Bože, Tehdy lépe, jí se zhostit, Trudný žalář prolomiti, Z vězení se jedním skokem
Vyšinouti na svobodu! Pročež přej mi, Všemohoucí, Abych uzřel, abych poznal, Čím opravdu tato země:
Znamení nějaké dejž mi, Mám-li umřít čili žít!“ Takto zvolal, a hle! s výše Snáší mha se k němu dolů,
Snáší se a roztírá se, Povlovné pak tvoří stupně, A dvě podoby, dvě krásné, Před jinochem truchlým stojí,
Berou za ruku jej vlídně. Vedou po stupních ho vzhůru, Vzhůru, až on z dálné výše Pod sebou zem zpozoroval
V nejistém hvězd osvětlení. „Ha,“ počal tu zlořečiti, „Znám tě nyní, kruhu bídy! Ano, taková jsi země,
Jak se teď mi odsud jevíš! Pouhý mam je nádhera tvá, Tvoje lesklosť pouhá šalba, Jsi jen tmavou pustotinou,
A okolo tebe, země, Vine šeredný se had!“ Takto zvolal. Po druhé teď Ty dvě podoby jej berou,
Vedou po stupních ho dolů, An se mile usmívají, Růžovými svými prsty Okazují dolů na zem,
Kterouž slunce zlatostkvoucí Počíná dnem odívati. A při každém kroku dolů Světlo roste, vid se jasní,
Hle! a z tmavé pustotiny Stávají se pestré kraje, Lesinami okrášlené A horami zvelebené,
A po krajích po těch pestrých Modravé se vinou řeky, Roztomilá sídla lidská Rozseta jsou všude vůkol,
A had šeredný, kdo had ten? Stříbrovlné je to – moře. Překonán tu stojí jinoch, Poznává, se zpamatovav,
Zoufaje že přenáhlil se, A při zlaté slunce záři Čerpá nyní z knihy pravdy, Jasným dnem mu otevřené,
Čerpá útěchu a víru, Naději i zmužilosť.
Cookies on Poetry Cove