Na lávce osamělé
Se potkalo oslův dvé;
Tu, – věřte moji drazí –
Tu bylo oběma zle.
Neb lávka byla úzká,
A pod ní běžela
Říčka bystrá, rozvodněná,
A divoce hučela.
Když žádný nemoh’ v pravo,
Ani v levo dáti se;
Tu, jak jsem vám již pravil,
Tu bylo oběma zle.
Dívali se a stáli
Z počátku zaraženi,
Pak jali se jigat a dupat,
Tak byli rozzlobeni.
Jaký konec byl té věci?
To milý Pánbíček ví!
Snad stojí tam oba podnes,
A vězí v nesnázi.
Snad stojí tam podnes, jestli
Si nezpomenuli,
Že nic nezbývá oslům,
Než – aby nazpět couvnuli.