Měsíc svítí jasnou tváří.
Sedí jinoch v jeho záři
U potoka tichého,
Dívá se, jak vlny plynou,
Rychle dál a dál se linou
Leskem stříbra čistého.
Hle, v potoka vlnách hladkých
Jaká teď se ve vnad sladkých
Šperku jeví postava?
Děva je to roztomilá,
Přelíbezná, přespanilá,
Nade všecky lákavá.
A on zrakem stíhá děvu.
Oč, že v luzného se zjevu
Kráse slepě rozkochá?
Touží děvu obejmouti,
K srdci svému přitisknouti –
Zmámeného jinocha!
Neb se vrhnuv do hlubiny
Byl by tam své laskominy
Obětí se jistě stal,
Kdyby plavce nezběhlého
Přítomný duch strážce jeho
Do ochrany nebyl vzal.
Vytrhnuv ho praví k němu:
„Jakému jsi vášnivému
Domnění se vydal v plen!
Neboť zjev, po němž jsi bažil,
Jejž jsi postihnout se snažil,
Byl jen zobrazený sen.
Rusalce, jež obstarává
Potok ten, mu život dává,
Zdálo se o družici,
S nížto v dáli pojí vlny;
Sna jen odlesk vděkuplný
Spatřil’s v oné děvici.
Pamatuj si! Ve tvém žití
Snad se ještě rozmanití
Snové k tobě přiloudí:
Nedej však se mámit jimi,
Nechť i nejvábivějšími –
Um tvůj ať je posoudí!
Chceš-li přírody však divy
Pojmout, její přičinlivý
Způsob v tiché skrytosti:
Sleduj čistou, klidnou myslí!
Jen od vášně neodvislý
Vnikne v její tajnosti.“