Vy zavrhujete co mam a klam,
Co nelze Vám smysly pochopiti:
Aspoň se vám nemůže vytýkat,
Že se nechcete málem spokojiti.
Nedovedete-li ledacos
Spůsobem smyslným dokázati:
Nuž, snad se vám lépe podaří,
Věci nesmyslně vykládati.
Nemůžete-li pravdu dokázat,
Jen pravdu samu podejte!
Dáte-li světlo, tehdy starosti
O jasnosť a zhlédnosť nemějte!
Proto že vám nelze
Jsoucnosť boží dokázati,
Neváháte Boha
Z vědy zcela vymazati.
To je věru, jakby někdo
Zhasil lampu svítící,
By tím lépe viděl
V noci, naň se mračící.
A. U tebe tedy svět je obmezen?
B. To každému jasno jako den,
Jehožto rozum není obmezen.
A. A co pak za mezemi světa je?
B. Nic.
A. Aj co, nic?
B. Nic zajisté.
A. Jak pak to nic asi vypadá,
Jaké obzvláštní vlastnosti má?
Již chápu! To bude té látky květ,
Z kteréžto Pánbůh stvořil svět.
„Co,“ pravíš, „je na duše nesmrtelnosti,
Když člověk jen svou přičinlivostí
Po smrti v paměti lidu žije!“
A co je na tom, pravím zase já,
Když lid ten všechen smrti podléhá,
A konečně v hrobě práchniví a hnije!
„Věřit tolik, co nevědět,“
Tím nad věřící se vynášíte
Arciť s vámi to jinak je:
Vy nevěříte – však kolik víte?
Z lásky k pravdě do nebezpečných
Vědy dolů se pouštíte,
A tam docela s nezištnou myslí
Dni a noci se pachtíte???
Však kdybyste těmi doly
Valně nezbohatěli,
Myslím, že byste as do nich
Tak se nepotápěli.