Ti v milé, dobrotivé oči zříti,
Když táži se: „Přeješ mi, jak ti já?“
A když se přiznat ústa tvoje štítí,
Že přeješ mi, tehdáž ti v oči zříti,
Ó jaká slasť to, blahosť nebeská!
Tu srdce zbouřené se utišuje,
Krev rozplameněná přestává vřít,
Rozmysl bujnou vášeň ukrocuje,
Směs citů pořádku se podrobuje,
A ňádra má provívá svatý klid.
Tu věru jest jen jedno, co mne rmoutí:
Že slunce doby té zas zapadá.
Ó kéž bych tehdyť moh’ tě obejmouti,
A s tebou tam rty na rtou dolítnouti,
Kde závistivý čas již nevládá!