Den již poslední svou zář
Po vyšinách stře;
Hluk života umlká,
Ticho je i zde.
Klidně jeden při druhém
V zemi spočívá:
K manželu se vine choť,
Jako za živa.
A robátka u prsou
Matiček svých spí,
Leží ukonejšena,
O vánocech sní.
Také juna, kterému
Osud milou vzal,
Kolébá sen slaďounký,
Koje jeho žal.
Kmeti usmívají se
Zemskou nad strastí;
Nemůže je vášeň již,
Marnosť pomásti.
Ejhle! dolů skloňují
Vrby větve své,
Jakby z hrobu pozdvihnout
Chtěly zesnulé.
Ale ti se na zemi
Vrátit nechtějí,
V pokojném svém meškají
Skrytu raději.
Svaté ticho – žádný se
Neozývá hlas;
Jenom věžních hodin zvuk
Připomíná čas.