Jak bor, paprsek když jarní hřeje,
Břímě sněhu střásá s ramenou,
A obléká řízu zelenou,
A opojen radostí se chvěje:
Tak zábleskem tvého obličeje,
Složiv mysli tvářnosť zmračenou,
Ochotně jsem přijal zjasněnou,
Ze slasti nevěda, co se děje.
A pak, jako srnec po lesinách,
Skřivánek po modré vysosti,
Toulal jsem se rajských po krajinách,
Až jsem konečně se zpamatoval,
Poznal ve hloubi své vnitřnosti,
Že jsem, dívko! tebe – zamiloval.