Jestli má mysl se potěšuje
Tím, co nám dějepis vypravuje.
Není to věru lidí namáhání,
A přece cíle nedosahování!
Po tisíce let se učili
A tolik trpkého zkusili,
A čerpají, jakby to muselo být,
Dosavad v nádobu Danaid;
Nahoru válejí Sisyfův kámen,
A zas ho pouštějí se svých ramen;
Hledí Tantalova jablka chňapnout,
A nemohou dosavad je lapnout.
Jestli mě dějepis potěšuje
A povznáší a zaněcuje,
Přede vším Jedním se tak stává,
Jenž dobré lidu vždy ostarává,
A co lid kazí a zpotvořuje,
Přec nějak zase napravuje,
I přišlo-li lidem co ke zmaru,
Přec mu zas pomáhá ke zdaru,
I zmotalo-li se klubko tak,
Že nikdo neví co a jak,
Přec spasit umí z úzkosti
Svou moudrostí a svou mocností.
I ptáte-li se, koho míním,
Bůh to, o němž tu zmínku činím.
Ba, kéž to každý si v srdce vloží:
Dějiny lidské jsou dějiny boží!