Pojď, má milá, dívat se, jak tvory Nyní na jaře se radují, I se k plesům svorným spojují, Něžné blaženy polibem zory,
V zlatém kroji smějí též se hory Na nivy, jež zas se šperkují Pro ně kvítečky, co zplozují – Zvučně přivyskují ptactva sbory.
Hle, a modré nebe jasnostkvoucí Všechno drží ve svém objetí, Jako máť své děti s láskou vroucí. Pročež přilnuvše my ke přírodě,
Nepouštějme nikdy z paměti: krásně že je žití v krásné shodě. Ejhle chlumy, lesem ozdobené, Údolí, jež vůni dýchají,
Potůčky, jež libě hrkají, Modré nebe, co se přes ně klene: A to srdce dívčí, drahocenné Ctnostmi, které tam se skrývají,
Jak violky kvetou podtají, Srdce, zcela ke mně nakloněné: Co chci víc? Ó stkvěle se mi daří, Anť mě jaro láskou opájí,
A mně láska v lesku jarním září! Kéž mi také tito andělové, Až kdys skonám, hrobek zjednají, Kde by o nich blažili mě snové!
„Vzhůru!“ káže jitřenka: „Den vstává, Obléká již oděv nachový. Koř se, země, panovníkovi, Uvítej ho, zavolej mu: „Sláva!“
A tu prchá v doupata noc tmavá, Hory stkví se, šumí boroví, Ptenci pějí v výši ve křoví, Kvítí za poplat svůj výdech dává.
Aj by kouzedlník rána toho Krásy: vůně, zvuky, barvy – slil Do poháru, třeba do jednoho: Tož bych poháru se chopil hbitě,
I pil, pil, až bych ho vyprázdnil Na zdar jara, na zdar tvůj, mé dítě! Křepeláčku, co to tvé volání? „Skrývá se mi milá v obilí.
Škádlí mne, leč přijde za chvíli, A by přišla, jevím jí své přání.“ Holoubečku, co to tvé vrkání? „Mladík jsem, již dosti zmužilý,
Jenž se k nevěstě své přimílí. Mám ji rád, že dal bych život za ni!“ Vlastovičko, co tvé švitoření? „Doma dítky na mne čekají,
Sbírám sladký krm, jim k oblažení.“ Nuž, má dívko, věrně milujíce, Počínejme si, jak dělají Křepel, holoubek a vlastovice!
Růže-li to jsou, co upatřuji Nad svou skrání v modré vysosti, Růže, jež svou sněhobělostí Zraky moje skoro oslepují?
Labutě-li jsou to, ježto plují Ve vzduchu tam duchův lehkostí, Před severní zimy krutostí V mírnější se kraje přestěhují?
Nejsou růže, ni labutě krásné, Stříbrostkvělé jsou to plameny Na nebesích, hvězdy jsou to jasné. Světy jsou to, svíce, ježto svítí,
Vesměs Boží láskou rozžženy, A jež se mnou lásky blaho cítí. Jaro, knězi, rouchem přioděný Májovým, kaž lesům hlučeti
Za varhany, ptactvu zapěti: Již jsou skráně naše ověnčeny! Vonné růže buďtež vyvoleny Za kadidelnice při snětí;
Jakož svíce, co tu hořeti Mají, hvězdy buďtež rozsvíceny! Hle, již evangelium své květné Otevřel’s, nač slib my věrnosti
Činíme na veky nepočetné! A ten slib náš ať co svědci slyší Všechny milující bytosti, Kteréž ve přírody chrámě dýší!
Pojďte všichni! Láskou zaníceni – Nechť ten v potu tváři pracuje, Ten co velmož hrdě panuje – Vespolek si dejte políbení!
K něžné slunečnici mějte zření! Hle, jak ke slunci vždy směřuje! Však co slunce žití zjevuje Nám se láska, bez níž zdaru není.
Blaze, kde to slunce v srdce svítí Jednotlivci, rodu, národu: Nejkrašší tam rozvíjí se kvítí! Láska cesty naše vyrovnává,
Upravuje každou neshodu, Zemi té způsobu rajskou dává. Muže mějte, ze všech, kteří žili, Nejspanilejšího v paměti!
Jak on, hleďte z lásky prospěti, Jak on, buďtež k jejím ctnostem čilí! Věkův nátisky jím oblevily, Volné vykvétalo podletí,
Bratr bratra držel v objetí, Světa zrak a tvář se vyjasnily. Z lásky k lidstvu se i nezpěčoval Za oběť svůj drahý život dát –
Boha nevidného zobrazoval. Neboť dech, který vesmírem vane, Udržuje jeho ruch a řád, Boží láska jest, jež nepřestane.
Cookies on Poetry Cove