Hýřič.

Přemítaje v sobě hroznou bídu, Jíž oplývá chválený náš věk, A jež toho vymořuje, toho Pudí, by se vraždil samoděk,

Kdežto přece tolik jiných žije, Se vším schopem vynalezavé Mysli v hýření se kochajících – Tak jsem usnul v noci mrakavé:

Hle a ve bledém měsíčném světle Přede mnou se prostírala zem, A jen samé hroby upatřil jsem, Pranic živoucího kolkolem.

A já cítil – vstávaly mně vlasy, Jakobych se díval v bezední – Z celého lidského pokolení Já že jediný zbyl – poslední!

Ha, z potomků Adamových – Běda mi! – žádný již na živě! Ze všech já jen,

Já jedinký, Dýchal – dýchal tesklivě! I hleděl jsem vůkol, Ale vylidněn byl svět;

I volal jsem vůkol, Nepřišla žádná odpověd! Jenom v dáli Slyšet bylo mořský proud,

Jak se srážel o úskalí. Trnul jsem celý. Co se mělo dít? Jaký konec mělo to mít? Slyš! tu nade mnou cos divně,

I pode mnou dunělo, Měsíc zhasínal, a všechno V tmavou noc se zastřelo. A dunění zmáhalo se,

Až se stalo vichřicí, A v ní zavzněly pozouny, Do povětří hlučící: „Před soud všichni! Všichni před soud.“

A tu střela hromová pálala, A zem i nebesa rozťala. A velebnou září nevídanou Teď všechno vůkol se zastkvělo,

A se všech končin množství a množství Vzduchových podob se shloučelo. To byli oni, již na té zemi Kdys v tělech lidských bydleli,

A teď přispíšili – muži a ženy – By znova se v ně oděli, Zas těmi se cítili, kterýmiž byli, A poznáni od světa celého,

Se soudit dali synem Božím, Jenž rozhodne dne soudného. On však s komonstvem andělských kůrů Ještě nesjížděl s nebeských zvůrů –

Leč já úzkostlivě hleděl vzhůru. Na svůj hrob tu, na pravici, Jedna z podob stoupila, S klidnou tváří beze strachu

Tato slova mluvila: „Ač mé tělo bylo choré, Rád je na se vezmu zas; Vždyť jsem strádal bez reptání,

Až jsem smrtí zbožně zhas’. Pročež doufám, že Bůh soudce Smiluje se nade mnou: Pojte se, vy těla mého

Částky, v celost bývalou!“ A hrob se rozpuk’, podobu shltil, A z hrobu vznes’ se vážný kmet, Na těle maje trpění znaky,

Jež stkvěly se, jako růží květ. A na hrob svůj, na levici, Jiná z podob stoupila, S klidnou tváří beze strachu

Tato slova mluvila: „Rány zhyzdily mé tělo, Přec je rád obleku zas; Neboť v boji za vlasť drahou

Rekovnou jsem smrtí zhas’. Pročež doufám, že Bůh soudce Smiluje se nade mnou: Pojte se, vy těla mého

Částky, v celosť bývalou!“ A hrob se rozpuk’, podobu shltil, A z hrobu vstal jinoch spanilý, Na těle maje snažení znaky,

Jež leskem hvězd se zářily. Polou se choule, polou se těše, Jinam jsem tvář svou obrátil; Ale běda, jaký výjev

Tam mou útrobu zachvátil! Tam se váhavě jedna z podob K hrobu svému motala; Teď však před ním utíkajíc,

Děsivě si stýskala: „Mníš-li, nebe, z nešťastníků Úsměšky si strojiti? V tělo zemské mám se zase

Ku své hanbě odíti? Nyní, kde počínám chápat, Jak zle jsem se zachoval, Jaké hříchy spáchal, když jsem

Na zemi kdys putoval: Nyní, nebe, má se kukle Strhnouti s mé mrzkosti? Nemohou tě slze smířit?

Nemáš žádné milosti? Minulé minulým zůstaň, Nikdy neobnovuj se! Vyhladiž mne, zahubiž mne,

Nebo, nebe, slituj se!“ Leč pozouny zahlučely, Zahřmotily, strašně zněly: „Před soud všichni! Všichni před soud!“

A podoba vrátila se K hrobu svému úzkostně; Zas však před ním utíkajíc, Provolala žalostně:

„Nelze mi povolným býti! Nebe, dél mě netrap již! Chceš-li přiznání mé slyšet, Přiznám se ti. Tedy slyš!

Ano, byl jsem marnotratník, Jenž, když nouzí sevření Bratři jeho bědovali, Liboval si hýření;

Jenž, když bratři jeho mrzli Bez krovu a bez šatu, V tancích nestydatých vonnou Prolétával komnatu;

Jenž, když na potřebný nápoj Vak jim nedostačoval, Pěnivou se šťáv u révy K rozkošnictví vzněcoval;

Jenž, když vražedný hlad lačný Žaludek jich ovládal, Tukem skotů, tukem zvěře K vilností se pobádal!

Nebe, slyšelo’s! Nech částky Mého těla, kde jsou, tlít: Než v mém mrzkém těle, raděj V pekle rač mě uvěznit!“

Leč pozouny zahlučely, Zahřmotily, strašně zněly: „Před soud všichni! Všichni před soud!“ „Ne,“ podoba vzkřikla divě:

„Přiznal jsem se pravdivě; Stojím zde, před celým světem Znamenán jsa hanlivě. Buď si! Vím přec, nebe! lepší

Že jsem teď, než prv jsem byl. Leč mne nedonutíš, v tělo Svoje bych se navrátil. Víc, než pekla, zděšuji se

Chatrče té hliněné, Kde má duše hovívala Každé choutce zrozené; Kde myšlénka vznešenější

V umu mém se nevzňala; Kde v mém srdci žádná žádosť Šlechetnější neplála; Kde má vůle nedovedla,

Chrabře napnout lučiště, A s ní šíp pustivši činu, Obdržeti bojiště; Kde jsem, jak vyprahlá země

Vláhu ssaje s chtivostí, Jenom toužil, jenom bažil Po smyslné sladkosti; Kde jsem na veškeré tvorstvo

Kolem sebe zpupně zřel, A jen vlastní osobičku, Tu jen na zřeteli měl! Ne, ne – nechci v tělo vlézti,

V tělo opovržené, Kde jsem v skutku nebyl více, Nežli zvíře zútlené! Díky větrům, jež je do všech

Světa končin rozvály! Ale jemu kletba! Nechať Nikdy již mne nezkalí!“ Tak podoba vzkřikla a ubírala

Se prudce pryč a pádila; Však právě tam, kam chvátala běsně, Teď velebnosť trůnu se zračila, Trůnu, blesk vydávajícího,

Jak všechna by slunce, co v prostoru Se stkvějí, zářila kolem něho Na plamenorudém obzoru, A mořské vlny počaly bouřit,

A s nebe hvězdy padaly, A milliony a milliony Ze hrobů svých se zdvíhali, A tu podoba zas se obrátila,

A hledala hrob svůj v zoufání, A hledajíc – zavadila o mne, A tu jsem se probudil ze spaní. A jak smrt bych se sebe byl setřás’,

Vzdechl jsem a skočil z postele. Po bouřce, zuřivší v noci, Kde jsem toho snu byl spoután mocí, Svítil den zas vesele.

A pokleknuv nemeškal jsem Bohu na nebesích přísahat, Že já nikdy, jakživ nikdy nechci Hýřičem se stát!