Evropo, jmenují tě pannou,
I je v tom smyslu skrytého:
Nebť kolik ženichů jsi měla,
Ty’s nezvolila žádného;
Nechtěla’s s nimi hody slavit,
V manželské okovy se vpravit.
Jak střelhbytě kdys přilít’ Peršan,
Urputník mysli zavilé,
A kous’ tě ze zoufalé vášně
Do řecké nohy spanilé!
Ty’s zahnala jej hromy, blesky –
Nezbylo mu, než hoře, stesky.
Pak Arab, s jakou horoucností
Se ucházel o milosť tvou!
I osmělil se, políbení
Ti vtisknout ve tvář Španělskou,
Že krvácejíc zčervenala –
Leč ty’s ho v přísnou kázeň vzala.
A potom Mongol holohlavý,
S jakou ten hleděl běsností
Si cestu klestit k srdci tvému,
Vše pále, pleně z chtivosti!
Však s hanbou musel nazpět táhnout,
Že přestal po nevěstě prahnout.
A konečně nadutý Turek
Jak divoce byl popuzen,
Tě zprznit, netuše, že pokus
Mu strašně bude ostuzen!
Nebť místo by’s ho obejmula,
Ty’s k nohoum svým ho povrhnula.
I ještě zamýšlíš se opřít
Každého sňatku svízeli:
Sopečným žárem hrozí pravá,
Tvá levá hrozí ocelí;
Zkadkoli by se ženich blížil,
By přístup se mu všude stížil.
Než přišel-li by od východu
Znenáhla hodný žadatel,
Udatný, švarný, ušlechtilý,
Jenž by se s úctou snoubit chtěl;
Zdaž by’s se tomu nepoddala.
Jím také opovrhovala?