Bacchus.

Kdys Bacchus, dobrotivý jinoch bůh, Si zpomněl, v tvářnosť lidskou přioděn, By lidu skoumal mrav a chování, Od řecké přeplavit se pevniny

K ostrovu Naxu. Spatřiv lodníky, K nim tedy přistoupil, a podělil Za jízdu šťastnou hojnými je dary. I přijali ho, netušíce v mysli

Své otupené, lnoucí ke hmotě, Jak vznešeného s sebou vedou hosta. A když se kolébali na vlnách, A větřík vál tak jemně, lahodně,

Tu Bacchus jinoch kvetoucí své údy K sladkému spánku prostřel v korábě. Jak spanile on vypadá! Tak slunce Obláčky stříbrnými na nebi

Prosvítá, jak z podoby lidské boha Se leskot prýští jeho božskosti. Než lodníků nejímá velebnosť, Jež kolem bydlitele Olympského

Se září; neb jich smysl v podlosti Se propad’, po mrzkém jen baže zisku. A tiše vespolek se umlouvají: „Tam k Asii se na trh obraťme!

Tam dobře za otroka švarného Nám zaplatí. Leč prvé spoutejme Ho chytře, by se z spánku neprobudil!“ A běda! již překrásné juna údy

Uměle otáčejí provazci, Na božské páchají bytosti zločin Bezbožní synci lsti a násilí. Leč Bacchus dřímá klidně, bez starosti,

Věděti nechtě o nebezpečí, Co jemu hrozí; klidně dřímá Bacchus, Oblétán zástupy snů líbezných. Avšak teď prociťuje. „Co to? Pouta?

Hanebná pouta mně?“ A na jaře Jak řeka ledovou zdrcuje kůru, Tak Bacchus vazbu, a zde stojí nyní, Co bůh, v celé své velebnosti. Zhouba

Se jiskří z jeho zraků, jakby tyto Zbrojeny byly všemi blesky nebes, Jež právě mračny zatahují se. „Bídníci,“ volá hlasem hrůzyplným,

„Cit tedy šlechetnější, člověka Co nad zvířectva nevědoucí tlupy Povznáší k bohům, v prsou vašich netlí? Vy úkazu si nevšímáte nic,

Čím věční mluví k duchu lidskému? I tehdáž, když vám bůh je na blízku, Ho nepoznáváte, ho netušíte? A kdybyste se byli prohřešili

Na sobě rovném, jako na mně, tehdy Již byste hodni nebyli, se déle Mateře země sladkým živit plodem. Než s myslí otvrdlou se dotknuvše

I Olympského, buďtež zavrženi Do hlubin solných k mořským nestvůrám!“ A nadarmo ho prosí, zaklínají, Již příliš pozdě věří na bohy.

Plameny hoří nebe, strašlivě Hrom rachotí a koráb rozpukne se, Divoké bouře mocí zachvácen. I nadarmo se snaží zločinci

Ujíti trestu v hloubi mořské – všichni Se mění ve žraloky hltavé.