Z villy zasvitnou okna. A řeknou mi: „Radosti rodinného krbu; hedvábnost přátelských schůzek; popěvky samovaru.“
Budu samoten v noci. A odpovím: Vzpomínám. Bylo jedno léto, jedno, jediné léto a bylo velmi krásné.
Na to zahradní dvířka, jež potichu otevře bledá dívčí ruka: Máme teď astry – a ráno docela bledá mlha
v bledost zulíbá astry. Leč k deváté, příchodem paniným a slunce, aniž se nadějem, je tu opravdu, opravdu jaro.
Sotva vzpomenu, možná, že kdysi nechodil nazdařbůh jsem tudy. Odpovím: Často jsem kráčel v hovoru s vaší paní.
Cíl byl chůzi a řeči. Co zbylo jara jen tehdy, ještě v září! Vzpomínám nehořce; vděčím. Bylo to velmi krásné.
Září samo pak poví – a z vinic to poví a sladkým zmdlením řekne: Hony – a pomalu říjen. Město omládle hlučí.
Všichni zvykáte znovu – a osmahlí trochu a trochu rozpačití. Se smíchem venkovským ještě začínal život v městě.
Řeknu: Přived’ jsem milou. A byla jak kytice jasných květů polních, smála se, voněla bezem, pšeničnou vůní takže.
Pyšně jsem se s ní vodil. A smála se vesele syrovým světlům svítilen na promenádách. Bylo to velmi krásné.
Potom zabučí stáda: Jsou nyní pastviny jakby vděčné za to, že se již dočkaly září. Ptáci, hotovi k letu:
kterak dočkati, kterak? Uletět! Vydat se s rodinou a rodem na svatby o velkých svátcích! Jaká je změna krásná!
Bledá ruka, již neznám, zavřela dvířka a do temnoty vzdychla: To je už docela s bohem. – – S bohem –, odpovím mírně.
– Rozuměls? – Ano, ano. – Ve ville svítí – a jako v udivení zaskřípne rezavý zámek: – Bylo to velmi krásné.
Světlo s hůry mě vzruší. Vzhlédnu – a v údivu vztáhnu ruku: Hvězdy! Zapomněl jsem na vás? – Řeknou: Jak, ty chtěl bys k nám vzhůru?
Povím: Ne, to jen maní ruka tak míří. Já nechtěl, leč se dívat. – Zmlknou, nevzpomenou již. Bude to tolik krásné.
Echo, zpozděné, řekne: – A byla jak kytice jasných květů polních. Kdo že, kdo že to pravil? – Běda! –, zašepce ticho.
Já snad odepřu hlavou. Snad –. Ale jistě pak zahledím se vděčně do vinic, do zahrad, k lesům. Bude to tolik krásné.
Cookies on Poetry Cove