Z nečistě vzňatých trav střevlíčích houfů teče
měděné magma. Demon zpupně trůní,
výhní se zpíjeje. – A spasmodické křeče
zděšených sfer, žíhaných čmoudem vůní.
Běsnící vedro, kvasem jich trpíc, drásá
vlastní své útroby. Strunkají stařečtí cvrčci,
splihlý dráždíce chtíč. Vilná vražda se krčí
pod chlípnou zemí, jež lenivě sukni kasá.
Polední ženky, zpustle znectěné krasavice,
znalecky odkrývají vnadidla zpocených stehen,
a náhle, běsem jaty, vstaly a zoufajíce,
na rzivých mezích spílají pustému osudu běhen.
Polední demon tehdy, zraky byv krhavými
slunce, jež vrcholilo, takto ztupil,
vítězně rozhlédl se, z výhně upil,
nedbale důtky vzal a švihl jimi.