Nuže hleď a nehnutě hleď, na slova má chystej odpověď: Létači žijí nám z dohledu, na zemi místo má plaz.
Proč že jsi k posledu k zemi se snesl as, jsi-li ty zplozenec nebe a lesa? Chystej mi odpověď,
do mojich očí hleď, není jí tam, ale přece hleď! Nedáš-li, nesmířen zhyneš.
Přátelé, volám na vás, ale hledím do očí zeměplaze. Nevzlétnu již, ale v nitru je klidno a podjarně blaze. Mám dáti odpověď. Já ji vím. Hledím naň, leč nepovím,
ač-li poručíte. Běžím ti na pomoc. Marna tu tvoje moc. Zemře, leč nezhyne.
Zemru, leč nezhynu. Zemřeš, leč nezhyneš. Hadu však nedej odpověď. Musíš-li hledět naň, statně hleď.
Přátelům svým odpovídej, aniž slova smlčíš. Tak jej k smrti raníš, zhyne, bezmocný. Nuže, rci, ó synu lesa, nebe,
nám rci, jaká divná touha k zemi vedla tebe? Nyní jsem ztracen. S ptákem v jeden ráz zhyne zeměplaz.
Útok v marnou obranu je zvrácen. Smrt vždy je zhynutím. Ušlápnu hada. To byla by zrada.
Stůj a slyš! Létaje vysoko horskými nad temeny, já konec pocítil. I snesl jsem se k zemi. Neb nebe, horský sníh a svaté vršky lesní
pták podle zákona svou smrtí střísnit nesmí. Leč je jim souzeno, by v skončené své dráze v poslední chvíli své potkali zeměplaze. Tou slizkou hanou v sled pták každý projít musí,
leč neubíjí had – on ptáku smrt jen zhnusí, ptáku, jenž posledním svým zmírajícím vzletem zdolává hanebnost v nečistém zraku kletém. A co je ptáků všech, z nich hrdinou je každý,
nevraždí ptáka had, pták v smrti své zlo vraždí. Na zemi jsem, že zemřít mám – v zajetí hada – že ptákem jsem. Počíná jaro, je jas, je jas
a louka plna sedmikrás. Návratu mého zročí se den, bez tebe se zročí. Nehleď, nehleď mu v oči.
Jsi mlád – a všude jarní jas a louka plna sedmikrás. Zrození tvého ročí se den, zas vzpurný vítr běží.
Leť o závod s ním k věži! Spas se, pohlédna na mě! Dnes voláš jej marně, Milenče silnicí, tvá lákání jsou malá,
neb mimo lásku jest i víra neskonalá. Otázku druhou teď zodpověz, kterou kladu: Proč neodvratně hledíš v oči hadu? Zda vůlí svou, či přinucen?
Na hnusném chladu jich – ó, zřím v ně bez zdráhání, vzlet měřím života, jenž ke konci se sklání. Však nejsou chladné dost a nejsou bídné dosti, by zasmušily vzhled mé příští blaženosti.
Jsem v zajetí hada, že ptákem jsem, musím patřit naň, že jsem silný. I řekni na konec, zda nelituješ, že nelze pohlédnout v zrak přátelům?
Nelituji! Mám v srdci váš obraz. A provázíš mě, blaženého, ty moudrý, ty mladý.
Je klid, je klid, je mír. Had zavraždil jej. Ne, jen mrtvého se dotek’ a tak, jak žil, i dokonal.
Je jeden věčný klam, slyš, jaký jest: Vždy myslí had, že ptáka vraždí zrakem. Leč krásná pravda jest: had zdolán je ptákem.
Cookies on Poetry Cove