Větre, sečkej, chci s tebou!
Les a dokola lány
a město těsné jsou.
Skály a stráň sezvídány,
tož mrtvy a do duše zebou.
Všechno staré mě znaví.
Vše, co znám, plodí tíhu
a dusí mrtvolně.
Létati k severu, k jihu,
jak mí soudruzi stěhovaví!
Nebýt nikde a všude,
nemít práva ni vlasti
jak ty, můj tuláku.
Zvědavcům stopu svou zmásti
a nedbat, co vzpomínkou zbude.
Tebou, větre, být hojen.
Spelíchán, lítostivý –
však vpleten v času běh,
zvlčilý věčné zřím divy.
Díš ubožák? S věčnem jsem spojen!
Sám a sám vždy sám sebou,
uštván, žíti vždy nové,
to chtěl bych smutněrád.
Uteku, lhostejní dnové,
co bolí a tíží a zebou!
Stará krása je kletbou.
Jest mi úžasu třeba,
nechť byl by cokoli.
Odmítám poctivců chleba –
budu žít větrnou setbou.