Tu jsi! I postůj, červánku zoře, a dlouho ještě líbej řetěz vzdálených hor, předběžci dne, slibe světla! Jsi více nežli ono: ty jsi útočný sbor,
zplození moře jsi a slunce, jež včera jím pojato. Buď zdráv, buď zdráv! Kdo ti klne, to jen, aby zlořečil noci,
když znovu tě spatřil, proroctví božské moci a trestateli přísný, leč dobrý, půlnočních chmur. Kdo, sebevraždě blízek, v své útrpné chvíli zvedá v bezradné muce hlavu, by posuňkem zlostných stvůr,
jež uštvaly jej, našel stržení k odvaze potřebné – a uzří tu na obzoru první sled tvůj, ó červánku, tu dotčen je tvým dechem, jenž přivanul větrem a osuší skráně hrůzou spocené.
I klesnou jeho ruce se smrtící zbraní, on oddychuje zhluboka, usedá na kmen a zapláče znovu a věří znovu. Tu již jitřně se šeří,
tu již první živý paprsek vsunul se lesklým vláknem do zbytků tmy, tu již žádná moc nezabrání, aby den byl světu a jemu. Nuž i já tak tě vítám dnes, červánku jitřní,
silný a skromný předchůdci dne, jenž pomlouván, jasný příliš, docela v chvíli již procitne. Tu jsi! I postůj, červánku zoře,
a půlnoční hoře mé polibkem znič. A vyvolej dokola kol, kam se vrháš, podobenství platnosti mé, upevni víru mou. Ve svém právu je noc, pokud zátopou
červených vln svých ji nespláchneš. V jakém právu však já jsem, sluneční mládě, když nevěřím jistotám denním? Otcovu průvodu předbíháš a pneš
mu nad hlavou plamenná nebesa: nechť jsou úmluvy archou nám, svatým zněním a výkladem hlubokých muk, které klade půlnoční odmlka do duší nám,
nám, jimž je údělem pýcha. Lehká svá vítězství, dobytá ve dne zamáváním praporu, zalétající k nám z řad nepřátel na ústupu, ta opláčem v noci. Ach, trpí,
ach, trpí, kdo zápasí lehce. Teď však, když počalo nad hlavou modro nám pláti, rozžaté, červánku, tebou, znovu chladnou přísností, jistotou boje
zahoří mé oko, v úmluvy archu zříc. Zoři jitřní, stoupej! stoupej! Jak den tu vzniká v požáru nebes, horoucí příslib, ba horoucí příkaz,
vylétám kolmo vzhůru, bych rozhléd’ se po světě, jehož je dobýt. A v srdci mém rodí se i k boji žárlivá chuť, drásající, rvavá a bezohledná,
i bojácnost výčitek nočních, i bojácnost lenivých chvílí, kdy ve tmě se propadnu v hluboký žal svého srdce, lituje, pláče a vzývaje ty, kteří padli
v zajetí mé, všechen nápor svůj stavěvše mi; já zmohl je jak chmýří. Spí v noci. Ráno se probudí se skelným výrazem v očích, v bezvědomí svého otroctví, nedbalí útoků mých.
Leč já v noci bdím a trpím, sám ničím vše bohatství své. Vše zmohu a podřídím; srdce, jež tuláky miluje, nezmohu.
Sám sobě jsem nedobytný. Leč voláš. Jsi tu. I postůj, červánku zoře, rozsvěcovači dne! Letu dychtiv je pták. –
Cookies on Poetry Cove