Biji křídly – a to jsem vždy činil rád.
Chtěl bych jen vzrostlejší míti, aby větší byl vír,
jím aby vrávoral les a jím aby tisíckrát
znovu zas, znovu zas vypáčen shnilý byl mír.
Bratře lidský, ach, zdali mi říci chceš,
proč jsem já, malý, ticho míru vždy nenáviděl,
leč bojovat nechtěl? To v kořenech vězí lež!
A proto je takový smysl tlukotu mých křídel:
Pískle ještě, já vyvrhl bratry,
chtěje být samoten milován.
Milencem jsa, ubil jsem milou,
chtěje být více milován.
A teď stárnu, a teď stárnu,
tluku, biju svými křídly,
po dvou jasných očích toužím,
v nichž bych čet’: Jsi milován.
Biji křídly – a to jsem vždy činil rád,
dneska však nevraždím jimi, dnes jimi prosím.
Na bratra, milence, přítele je již pozdě si hrát,
les odcizil se mi a hledí na mě pohledem kosým.
Bratře lidský, hleď na mě, ale buď něm.
Je v očích mých schválnost či jsou zplakány z ruda?
Hleď pozorně v zrak můj a tu nalezneš v něm,
k čemu je třeba mlčet, neboť řeč tvá je chuda.
Ó, chtěl bych vzrostlejší křídla mít, aby větší byl vír,
jím aby vrávoral les a jím aby tisíckrát,
znovu zas, znovu zas vypáčen shnilý byl mír
a v zmatku aby v ctnost se svařilo, co jsem měl zločinně rád.