František hajá Napravo se dotlouká kuropění
vyhnaný pískař, vlevo, reptá s vyhnanou divoženkou
František sní – a mělkým snem tím brodí se probuzení –
že sepial ruce které nejsou rukama leč kropenkou
Spí jak spí lotři: spánkem nevinných
– ó lvíče vrtochů svých nabažené –
a do sepiatých rukou, křivopřísežných,
mží s blahosklonné hůry tím smělcem oblouzené
Ach ruce námezdní vy zahradníci
na ladech rarachových pozemků
co mi to spící chcete asi říci
skrz onu licoměrnou kropenku?
A ruce prohlédly, i bylo ještě tišej’
než před rozlukou vod a pevniny
ještě však tišší byl hlas který slyšet
hlas tvrdošíjné boží neviny
A z varku jódu solí čpěla síla
ta kterou moře byla lapila
by vůle ona jež svět nařídila
víckrát už všemohoucí nebyla
„Františku Františku“ naklonil jsem se šepce
do dlaní plných omeškaných hvězd
„o čem to sníš ty který sníti nechceš
žes sepial ruce jakby k modlitbě?“
Kuropění! Oči mu otvírají
tvým Honzo bohatýrským zívnutím
„Já snil já snil že kráčím rovnou k ráji
Ó zázraku! Mé sny jež procitají!
Jsem v ráji V ráji Neboť jsem a bdím!“