Milenci, kteří pod můj strom jste sedli,
teď, když jste oči svoje k nebi zvedli,
nechtějte slyšet v modři té svůj hlas.
Nechtějte po nebi, by zřelo vaším zrakem
a po vašem by znalo vás.
Ni po louce, by žila vaším dechem,
ni po skále, by odvětila echem
vám vaším zvoláním a po mně ne,
bych vaši píseň pěl. Leč v proměně
své jaro žijte.
Ne ve všem sebe, ale v sobě za to
vše nalézejte – a to, celkem vzato,
je způsob, kterak žíti tisíc let.