Zpozdilí! To jen strachy zapírali ten chrám jejž do včerejška tolik milovali Že prý je znectěný a zakydalý protože se v něm dovádivé děti sepraly
a protože si tam kluci se špačkem hráli a že tam holčičky beruškám pod křídla foukaly (leť boubelinko k zemi k peklu nebo k ráji) Škrcené svíce marně zasípaly
že zapírat je hřích Ještě je polámali a polámané pošlapali František však ty děti zbuntoval i přisahaly že chrám zas pozvednou a lepší než ho znaly
to je chrám důvěry a plesání a chvály A hned se také do té práce daly osmnáctiletý neví co jsou kleté katedrály Andělé, v nebi vyplísnění protože se smáli
zatím co dospělí se zatvrzele káli z pošmourných poklesků jichž vlastně ani nespáchali se k zbujným přidali a tolik do té práce spěchali
že ani křídel nesňali Ó kde by se buřiči byli pomoci té nadáli! Ti nepamětliví! Co by si byli sami počali? S anděli však, a zatím co se kajícníci ještě v prsa bili
František s chasníky dávno již byli obloudili stráž rájů to jest Mezopotamií (byvše ji pozemskými sliby oslnili) Nevyčítejte jim že klamali
Aťsi! Hlavní že slovu dostáli Ať podváděli jenom když se nebáli! V nebi je smutný bůh a zemi smutní mají Nuže Františkovi buřiči byli přísahali
že z důvěry své plesání a chvály pozvednou lepší chrám to je kde by se kající už nebáli a opravdu ho také zbudovali Holýma rukama prozpěvujíce tenkým
andělím diškantem jenž cinkal jako ostrulenky A k práci svítila jim luna rusá kráska řekl bys zralé granátové jabko zvané láska
Cookies on Poetry Cove